Job

1

PROLOG

¹V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. ²Měl sedm synů a tři dcery, ³jeho stáda čítala 7 000 ovcí, 3 000 velbloudů, 500 párů dobytka a 500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. Mezi všemi východními národy mu nebylo rovného.
⁴Jeho synové, každý ve svůj den, pořádali ve svých domech hostiny a zvali také své tři sestry, ať přijdou jíst a pít s nimi. ⁵Jakmile dny těch hodů skončily, Job pro ně posílal, aby je posvětil. Od časného rána obětoval za každého z nich zápalné oběti, neboť si říkal: „Co když mé děti zhřešily a v duchu zlořečily Bohu.“ Tak to Job činíval pokaždé.

Všiml sis mého služebníka?

⁶Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan. ⁷„Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
⁸„A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“
⁹„Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namítl satan Hospodinu. ¹⁰„Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji. ¹¹Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
¹²„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“
A s tím satan od Hospodina odešel.
¹³Jednoho dne, když Jobovi synové a dcery jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, ¹⁴dorazil k Jobovi posel: „Orali jsme s dobytkem a vedle se pásly oslice,“ řekl, ¹⁵„když vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
¹⁶Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Boží blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence a všichni shořeli. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
¹⁷Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Chaldejci se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
¹⁸Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, ¹⁹když vtom se od pouště přihnal mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zřítil. Tvé děti jsou mrtvé. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
²⁰Nato Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu. Potom padl na zem a klaněl se:
²¹„Nahý jsem vyšel z lůna své matky,
nahý se k ní zas navrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal.
Ať je požehnáno jméno Hospodin!“
²²V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z ničeho špatného.

2

Zlořeč Bohu a zemři!

¹Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan, aby předstoupil před Hospodina. ²„Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
³„A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Až dosud vytrval ve své bezúhonnosti, ačkoli jsi mě podnítil, abych ho bezdůvodně trápil.“
⁴„Kůži za kůži! Za svůj život člověk dá vše, co má,“ namítl satan Hospodinu. ⁵„Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na tělo a kosti – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
⁶„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Ať je ve tvé moci. Musíš ho ale nechat naživu.“
⁷S tím satan od Hospodina odešel a ranil Joba od hlavy až k patě hroznými vředy.
⁸Job seděl v popelu a škrábal se střepem. ⁹„Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka. „Zlořeč Bohu a zemři!“
¹⁰„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“
V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.
¹¹Když o všem tom zlém, co Joba potkalo, uslyšeli jeho tři přátelé, vypravili se každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuchu a Sofar z Naámy. Shodli se, že ho společně půjdou navštívit, aby ho politovali a potěšili. ¹²Uviděli ho už zdálky a byl k nepoznání. Dali se do hlasitého pláče, roztrhli své pláště a sypali si na hlavu prach, až létal k obloze. ¹³Sedm dní a sedm nocí s ním proseděli na zemi, a když viděli tu nesmírnou bolest, nikdo mu neřekl ani jediné slovo.

UKRUTNÍ TĚŠITELÉ

3

Proč jsem nezemřel

¹Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil. ²Job tehdy řekl:
³„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,
i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!
⁴Kéž by se zatměl onen den,
Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl,
kéž vůbec nezačal s úsvitem!
⁵Kéž by ho pohltila černá tma,
mračno kéž by ho bylo přikrylo,
zatmění kéž by ho přemohlo!
⁶I tu noc měla zachvátit temnota,
aby se do roku nemohla počítat,
do počtu měsíců aby nevešla!
⁷Ach ta noc – kéž byla neplodná,
radostný výkřik poznat neměla!
⁸Zaklínači dnů ji měli proklínat,
ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.
⁹Kéž tehdy zhasla její Jitřenka,
nadarmo kéž by na světlo čekala,
paprsky úsvitu vidět neměla!
¹⁰Své lůno přede mnou měla uzavřít,
mé oči ušetřit všeho trápení.
¹¹Proč jsem už v lůnu nezhynul?
Proč jsem nezemřel při porodu?
¹²Proč tu byl klín, jenž mě přitulil?
Proč prsy, z nichž jsem pil?
¹³Byl bych teď ležel a mlčel bych,
odpočíval bych v pokoji
¹⁴společně s králi a velmoži,
jejichž stavby jsou už troskami,
¹⁵anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem,
kteří si příbytky naplnili stříbrem!
¹⁶Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán,
jako nemluvně, jež světlo nevídá?
¹⁷Tam už ničemové nikoho netrápí,
tam si odpočinou všichni zdeptaní.
¹⁸Také i vězni tam najdou úlevu,
neuslyší tam už pokřik biřiců.
¹⁹Malí i velcí jsou tam vedle sebe,
otrok je bez pána, na svobodě.
²⁰K čemu je dáno světlo ubohým
a život zatrpklým;
²¹těm, kteří na smrt marně čekají,
ač ji hledají víc než poklady;
²²těm, kteří jásají radostí,
jakmile hrobu dosáhli?
²³K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí
a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?
²⁴Mým denním chlebem je teď jen sténání,
můj nářek proudí jako potoky.
²⁵Stalo se mi to, čeho jsem se bál,
potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!
²⁶Nemám pokoj, nemám klid,
nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“

4

Teď došlo na tebe

¹Elifaz Temanský mu na to řekl:
²„Sneseš, když na tebe někdo promluví?
Je těžké neříci vůbec nic.
³Sám přece dovedls mnohé poučit,
pokleslým rukám jsi uměl dodat sil.
⁴Tvá slova klopýtajícího zvedala,
posiloval jsi podlomená kolena.
⁵Teď došlo na tebe – a neseš to těžce;
tebe to zasáhlo, a děsíš se.
⁶Už není ti oporou zbožnost tvá?
Tvá bezúhonnost už ti naději nedává?
⁷Zhynul snad někdy nevinný? Vzpomeň si!
Kde byli vyhlazeni poctiví?
⁸Ti, kdo ořou zlo, pokud vím,
ti, kdo rozsévají trápení, je sklízejí.
⁹Dechem Božím zahynou,
závanem jeho hněvu se rozplynou.
¹⁰Lev umí řvát a šelma zavrčí,
i lví tesáky se ale vylomí.
¹¹Bez kořisti pojde i silný lev,
smečka lvíčat se rozprchne.
¹²Dostalo se mi tajné sdělení,
ušima jsem jen šepot pochytil.
¹³Nočními vidinami byl jsem rozrušen,
když lidi zmáhá těžký sen.
¹⁴Strach mě přepadl, začal jsem se třást,
do morku kostí děs mnou pronikal.
¹⁵Duch se mi tehdy mihnul před tváří,
chlupy na těle se mi zježily.
¹⁶Zastavil se, podobu ale nešlo rozeznat,
jen zjev jakýsi před mýma očima,
pak šepot, když zaslechl jsem hlas:
¹⁷‚Copak je smrtelník v právu před Bohem?
Je člověk čistý před svým Stvořitelem?
¹⁸Ani na své služebníky se Bůh nespoléhá,
dokonce i na andělích najde kaz.
¹⁹Co potom s těmi, kdo žijí v domech hliněných,
jež mají v prachu základy?
Rozmáčknout je lze snáze než mola,
²⁰drceni bývají od rána do večera.
Bez povšimnutí navždy zahynou,
²¹lano jejich stanu bude strženo,
zemřou a moudří nebudou!‘

5

¹Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se chceš obrátit?
²Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře závistí.
³Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny,
jeho dům ale náhle stihlo prokletí:
⁴Jeho děti nepoznají žádné bezpečí,
bez obhájce budou na soudu zdeptáni.
⁵Jeho sklizeň mu spolkne hladový,
i zprostřed trní ji uchvátí,
jeho bohatství zhltnou žízniví.
⁶Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země samo nepučí –
⁷to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry vzhůru létají.
⁸Já bych se raději k Bohu obrátil,
jemu bych předložil svou při.
⁹On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
¹⁰Sesílá deště na zemi,
potoky pouští po kraji.
¹¹Ponížené staví na místech vysokých,
truchlícím dává bezpečí.
¹²Hatí úmysly prohnaných,
aby neuspěli se svou chytrostí.
¹³On chytá chytráky v jejich vychytralosti,
záměry zvrácených on podvrací.
¹⁴Uprostřed dne tma je zachvátí,
v poledne budou tápat jako za noci.
¹⁵Před mečem jejich úst chudé zachrání,
zachrání je z jejich mocného sevření.
¹⁶Chudák má věru naději,
že bude umlčeno násilí.
¹⁷‚Jak blaze je člověku, jehož kárá Bůh!
Trestu Všemohoucího se nezpěčuj!‘
¹⁸‚On udeří, však také ošetří,
zraní, svou rukou však uzdraví.‘
¹⁹Vysvobodí tě ze šesti soužení,
ani posedmé nestihne tě neštěstí.
²⁰V hladomoru zachrání tě před smrtí
a z moci meče za války.
²¹Před bičem jazyka budeš skryt,
nebudeš se bát, když zhouba přichází.
²²Zhoubě i hladu se budeš smát,
ani z divé zvěře nebudeš mít strach.
²³Budeš mít smlouvu i s kamením na poli,
i divá zvěř se s tebou bude přátelit.
²⁴Ve svém příbytku poznáš, co je klid,
přehlédneš své statky – nebude chybět nic.
²⁵Poznáš, co je to mít mnohé potomky:
Tvých ratolestí bude jak trávy na zemi.
²⁶Ke hrobu dojdeš plný sil
jako při sklizni snop obilí.
²⁷Na to jsme přišli a tak to je.
Vyslechni to a pouč se!“

6

Kéž by mě Bůh zahubil

¹Job na to řekl:
²„Kéž by se má muka dala zvážit,
na váhy kéž by se vešla bída má!
³Byla by těžší, než je písek v moři –
to proto slovy se téměř zalykám.
⁴Šípy Všemohoucího se do mě zabodly,
jejich jed se mi vpíjí do ducha,
Boží hrůzy mě obkličují ze všech stran.
⁵Hýká snad osel, když má dost trávy?
Bučí snad vůl, když má krmení?
⁶Copak se jí mdlé jídlo bez soli?
Copak má nějakou chuť sliz?
⁷Tyto věci se mi z duše protiví,
z takového jídla je mi k zvracení!
⁸Kéž by se mé přání konečně splnilo,
kéž by Bůh naplnil mou naději –
⁹že by mě Bůh ráčil rozmáčknout,
mávnutím ruky mě zahubit.
¹⁰Pak by mi mohlo sloužit k útěše,
i když se svíjím v krutých bolestech,
že slovům Svatého jsem se nevzepřel.
¹¹Copak mám sílu, abych to vydržel?
Copak mě ještě něco čeká v životě?
¹²Copak je má síla z kamene?
Copak je mé tělo bronzové?
¹³Copak si mohu nějak pomoci?
Teď, když mě úspěch opustil?
¹⁴Kdo není oddaný svému příteli,
úctu k Všemohoucímu opouští.
¹⁵Mí bratři jsou však zrádní jako bystřiny,
jak řečiště, jež brzy vymizí.
¹⁶Když taje led a sníh,
kalným proudem se rozvodní,
¹⁷v době sucha se však vytratí,
v horku se vypaří a jsou pryč.
¹⁸Jejich cesty se klikatí,
míří do pustin, kde zmírají.
¹⁹Karavany z Temy je hledají,
výpravy ze Sáby v ně doufají,
²⁰jejich důvěra je ale zamrzí –
když k nim dorazí, čeká je zklamání.
²¹Právě tak k ničemu jste teď vy:
Vidíte hrůzu a jste zděšeni.
²²Řekl jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘
nebo: ‚Vyplaťte mě ze svého‘?
²³‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘
nebo: ‚Od tyranů mě zachraňte‘?
²⁴Poučte mě, a zmlknu hned,
v čem jsem pochybil, mi ukažte.
²⁵Jak mohou zraňovat slova upřímná!
Co vaše důkazy mohou dokázat?
²⁶To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat?
Copak jen do větru mluví ubožák?
²⁷Vy byste ale i o sirotka losovali,
vlastního přítele byste prodali!
²⁸Pohleďte na mě, prosím vás –
copak bych vám do očí lhal?
²⁹Přestaňte! Nepáchejte křivdu!
Přestaňte! Jsem přece v právu!
³⁰Copak jsem řekl něco špatného?
Copak nepoznám, co by mě zničilo?

7

¹Nemá člověk na zemi jen samou robotu?
Den za dnem jak nádeník žije tu.
²Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká odměnu.
³I mně byly dány měsíce prázdnoty,
přiděleny mi byly noci trápení.
⁴Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘
A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.
⁵Tělo mám červy a strupy pokryté,
rány na kůži mám zhnisané.
⁶Jak tkalcovský člunek utekly mé dny
a bez naděje skončily.
⁷Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech,
mé oči už nikdy štěstí nespatří.
⁸Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď,
rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
⁹Jako míjejí mraky a ztrácí se,
kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
¹⁰Domů se už nikdy nevrátí,
nikdy se neukáže ve svém obydlí.
¹¹Proto už déle nemohu mlčet,
v soužení ducha musím promluvit,
své hořké duši musím ulevit.
¹²Jsem snad moře, jsem snad drak,
abys nade mnou stavěl stráž?
¹³Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví,
spánek ulehčí mému trápení.‘
¹⁴Tehdy mě ale strašíš sny,
tehdy mě děsíš skrze vidění,
¹⁵že bych se raději oběsil –
radši bych zemřel, než takhle živořil!
¹⁶Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky!
Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!
¹⁷Co je člověk, že se ti zdá tak významný
a že ti tolik leží na srdci?
¹⁸Od samého rána se o něj zajímáš,
každičkou chvíli ho chceš sledovat.
¹⁹Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak?
Ani slinu mě polknout nenecháš?
²⁰Když zhřeším, co ti to udělá,
ty Strážce člověka?!
Proč sis mě vybral za svůj terč?
Jsem ti snad břemenem?
²¹Proč neodpustíš můj hřích,
proč mě mé viny nezbavíš?
Brzy už ulehnu do prachu;
budeš mě hledat, a už tu nebudu!“

8

Hledej Boha

¹Bildad Šuchský mu na to řekl:
²„Jak dlouho budeš takhle mluvit?
Tvé řeči jsou podobné vichřici!
³Copak Bůh spravedlnost poruší?
Copak Všemohoucí právo převrací?
⁴Pokud tvé děti proti němu zhřešily,
vydal je moci jejich vin.
⁵Budeš-li ale pilně hledat Boha
a Všemohoucího prosit o milost,
⁶budeš-li čistý a poctivý,
hned zase začne nad tebou bdít,
rozkvět tvých statků znovu obnoví.
⁷Tvé počátky budou nicotné
oproti hojnosti, jež čeká tě.
⁸Předchozích pokolení zeptej se,
na jejich otce dej.
⁹My jsme jen včerejší, nevíme nic,
naše dny na zemi jsou pouhý stín.
¹⁰Oni však poučí tě, oni ti povědí,
z hloubi svého srdce ti toto vyjeví:
¹¹Roste papyrus, kde nejsou bažiny?
Daří se rákosí bez vody?
¹²Ještě se zelená, není posekán,
rychleji než tráva však náhle usychá.
¹³Tak se povede těm, kdo na Boha nemyslí,
takto se vytratí doufání bezbožných.
¹⁴Chatrnou mají naději,
na pavučinu se spolehli.
¹⁵Opřít se o ni znamená pád,
kdo se jí drží, ten nezůstane stát.
¹⁶Jiný však bují na slunci,
po celé zahradě rozpíná výhonky,
¹⁷kořeny vplétá mezi kameny,
drží se skalnatého podloží.
¹⁸Když je pak ze svého místa vytržen
a to místo řekne: ‚Neznám tě,‘
¹⁹vida ho – jemu se šťastně povede,
vždyť jinde z prachu vykvete.
²⁰Bůh se bezúhonných nezříká,
nepodpoří však ruku bídáka.
²¹Tvá ústa smíchem nakonec naplní,
písničku vloží na tvé rty.
²²Tví nepřátelé však budou mít plášť z ostudy,
ze stanu ničemů nezbude vůbec nic.“

9

Jak bych se obhájil?

¹Job na to řekl:
²„Vím, je to tak, jistě máš pravdu.
Může snad člověk být před Bohem v právu?
³Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k soudu,
z tisíce otázek by nezodpověděl jednu.
⁴Má hlubokou moudrost a nesmírnou sílu –
uspěl snad někdy, kdo stanul proti němu?
⁵On hory přenáší, než se kdo naděje,
poráží je, když hněvá se.
⁶I zemí z místa pohnout dokáže,
tak že se třesou její pilíře.
⁷Řekne slunci, a nevyjde,
svou pečetí hvězdy zakryje.
⁸On sám roztahuje nebesa,
přes moře kráčí po vlnách.
⁹Učinil Oriona i Velký vůz,
Plejády i souhvězdí na jihu.
¹⁰On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou nesčetné.
¹¹Když projde kolem, já ho nespatřím,
půjde dál, i když to netuším.
¹²Když něco vezme, kdo mu zabrání?
Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘
¹³Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá –
před ním se musí sklonit i pomocníci netvora!
¹⁴Jak bych se tedy já před ním obhájil?
Jak najdu slova, abych ho obvinil?
¹⁵Neobhájím se, i když jsem nevinný,
u svého Soudce bych musel o milost žadonit.
¹⁶I kdyby se dostavil, když ho předvolám,
nevěřím, že by mi vůbec naslouchal.
¹⁷Rozdrtil by mě vichřicí,
pro nic za nic by mé rány rozmnožil.
¹⁸Nenechal by mě ani nadechnout,
nasytil by mě samou útrapou.
¹⁹Přemoci ho? Hle – je nejsilnější!
Jít s ním na soud? Kdo ho předvolá?
²⁰I kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí;
i kdybych byl bezúhonný, řekne, že jsem zvrácený.
²¹Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží –
už se mi nechce žít!
²²Všechno je jedno, proto řekl jsem:
On hubí bezúhonného spolu s bídákem!
²³Když zhoubná rána náhle dopadne,
zoufalství nevinných on se zasměje.
²⁴Když země padne do rukou bídáka,
zrak jejích soudců on sám zakrývá –
a když ne on, kdo pak?
²⁵Rychleji než běžec utekly mé dny,
šťastné nebyly, teď jsou pryč.
²⁶Jak rákosové čluny kolem propluly,
jak orel řítící se za svou kořistí.
²⁷Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem,
zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘
²⁸Jenže se děsím všech svých trápení –
neosvobodíš mě, to dobře vím.
²⁹Jsem předem odsouzen –
proč bych se snažil zbytečně?
³⁰I kdybych se ve sněhu vykoupal,
i kdybych si dlaně louhoval,
³¹stejně mne shodíš do žumpy,
že i svému plášti budu odporný.
³²On není člověk jako já, abych se mu postavil,
abychom společně k soudu šli.
³³Kéž by mezi nás vstoupil prostředník,
který by na nás oba ruku položil!
³⁴Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil,
abych nebyl zastrašen jeho hrůzami.
³⁵To bych pak promluvil a neměl bych z něj strach,
se mnou to ale není tak!

10

¹Už se mi hnusí žít,
proto teď svému nářku povolím,
z hořkosti duše promluvím.
²Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím –
z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.
³Dělá ti dobře, že mě sužuješ?
Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem
a záměry ničemů vítáš s úsměvem?
⁴Copak máš oči tělesné?
Pohledem smrtelníka díváš se?
⁵Copak jsou tvé dny lidským podobné,
připomínají tvé roky lidský věk,
⁶že na mně hledáš nějaký přestupek
a po mém hříchu pídíš se?
⁷Víš přece, že jsem nevinen
a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!
⁸Tvé ruce mne hnětly a tvořily –
teď ses obrátil a chceš mě zahubit?
⁹Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil –
to mě chceš znovu na prach obrátit?
¹⁰Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil,
nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?
¹¹Kůží a masem jsi mě přioděl,
kostmi a šlachami spojils mě.
¹²Z lásky jsi mě obdaroval životem,
tvá péče střežila můj každý dech.
¹³Toto však v srdci skrýval jsi,
teď už jsem poznal tvé úmysly:
¹⁴Abys mě hlídal, zda nezhřeším,
abys mi neodpustil žádné přestupky.
¹⁵Pokud jsem vinen, běda mi,
nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný;
přesycen jsem hanbou, zpitý trápením.
¹⁶Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev,
svou úžasnou sílu na mě znovu prokážeš.
¹⁷Postavíš další svědky proti mně,
tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže,
tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem.
¹⁸Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl?
Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl!
¹⁹Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl,
z klína do hrobu by mě přenesli.
²⁰Copak mi nezbývá už jen pár dnů?
Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku,
²¹dříve než bez návratu odejdu
do země příšeří a stínu,
²²do země černé jako tma,
kde vládne stín a není řád,
kde i sám rozbřesk je temnota.“

11

Naprav své srdce

¹Sofar Naámský mu na to řekl:
²„Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi?
Má se dát za pravdu mluvkovi?
³Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš?
Že nikdo neztrestá tvé rouhání?
⁴Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí,
jsem před tebou zcela bez vady.‘
⁵Ach, kéž by tak Bůh promluvil,
kéž by se s tebou dal do rozpravy!
⁶Kéž by ti prozradil taje moudrosti,
potřebuješ totiž dvojnásob chápání:
Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!
⁷Můžeš postihnout Boží hlubiny?
Meze Všemohoucího pochopit?
⁸Vyšší jsou nad nebe – jak si poradíš?
Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš?
⁹Delší než země,
širší než moře!
¹⁰Když on zasáhne, když uvězní,
když svolá soud, kdo mu zabrání?
¹¹Podvodníky zná a vidí zlo,
jak by mu mohlo uniknout?
¹²‚Rozum dostane hlava dubová,
až divoká oslice zplodí člověka!‘
¹³Když ale napravíš své srdce
a k Bohu vzepneš dlaně,
¹⁴zlo ze svých rukou když daleko odhodíš
a nestrpíš ve svém stanu bezpráví,
¹⁵tehdy tvář pozvedneš bez vady,
budeš stát neochvějně, bez vší obavy.
¹⁶Tehdy zapomeneš na své trápení,
jak voda odplyne z tvé paměti.
¹⁷Tvůj život jak poledne se rozzáří,
i tma se promění v svítání.
¹⁸Buď klidný, vždyť je tu naděje –
rozhlédneš se kolem a v klidu ulehneš.
¹⁹Budeš spát a nikdo nevyruší tě,
o tvou přízeň se budou mnozí ucházet.
²⁰Oči ničemů se ale vysílí,
jejich útočiště se vytratí;
zbude jim naděje, že duši vypustí.“

12

Chci mluvit se Všemohoucím

¹Job na to řekl:
²„Opravdu, vy jste ti praví
a moudrost vymře s vámi!
³I já však mám rozum tak jako vy
a nejsem v ničem za vámi,
to přece každý ví.
⁴Jsem ale k smíchu i svému příteli:
‚On volá k Bohu, ať mu prý odpoví!‘
Jsem k smíchu: ‚Hle, spravedlivý a poctivý!‘
⁵Spokojený člověk pohrdá neštěstím:
‚Kopanec tomu, kdo se potácí!‘
⁶Stany nájezdníků naplňuje klid,
ti, kdo popouzejí Boha, jsou v bezpečí,
jako by Boha v ruce drželi.
⁷Jen se ptej dobytka, ať tě poučí,
ptáci na nebi ti to povědí;
⁸anebo promluv se zemí, ať tě poučí,
ryby v moři ti to prozradí:
⁹Neví snad jeden každý z nich,
že je svou rukou učinil Hospodin?
¹⁰V jeho ruce je život každého tvora,
je v ní dech každého lidského těla.
¹¹Což neumí ucho rozlišovat slova,
jako umí jazyk pokrm ochutnat?
¹²Náleží moudrost jenom kmetům,
patří rozumnost k dlouhému věku?
¹³Bůh – ten má moudrost a také moc,
patří mu prozřetelnost a rozumnost.
¹⁴Co zboří, se nedá postavit,
koho uvězní, nelze propustit.
¹⁵Když zadržuje vody, sucho přichází,
a když je vypustí, zemi pustoší.
¹⁶Jemu patří síla i schopnosti,
jeho je podvedený i podvodník.
¹⁷Velmože svléká donaha,
ze soudců umí blázny udělat.
¹⁸Králům rozpíná opasky,
bedra jim obtáčí provazy.
¹⁹I kněží svléká donaha,
dávné opory strhává.
²⁰Odebírá slovo zkušeným,
starce zbavuje soudnosti.
²¹I přední muže vystavuje hanbě,
odzbrojuje i statečné.
²²Odkrývá hlubiny temnoty,
na světlo vyvádí, co bylo v příšeří.
²³Rozmnožuje národy a pak je ničí,
dává jim rozmach a pak je rozhání.
²⁴Vůdce lidu on o rozum připravuje,
nechá je bloudit v pustotě bez cíle.
²⁵Bez světla tápají v temnotě,
nechá vrávorat je jako opilce.

13

¹To vše už jsem viděl očima,
slyšel ušima a rozpoznal.
²Co víte vy, to také vím
a nejsem v ničem za vámi.
³Teď chci se Všemohoucím promluvit,
s Bohem chci projednat svou při.
⁴Vy mě jen špiníte samou lží,
všichni jste šarlatáni, a ne lékaři.
⁵Kdybyste aspoň konečně umlkli,
vzbudili byste dojem moudrosti!
⁶Moji námitku teď tedy poslyšte,
věnujte pozornost mým stížnostem.
⁷To kvůli Bohu mluvíte tak podle?
To kvůli němu řečníte falešně?
⁸Chcete snad nadržovat jemu?
Chcete snad dělat obhájce Bohu?
⁹Dopadnete dobře, až vás prozkoumá?
Oklamete ho, jako klamete člověka?
¹⁰Budete-li někomu tajně nadržovat,
copak vás tvrdě neztrestá?
¹¹Jeho vznešenosti nebojíte se,
nepadá na vás jeho děs?
¹²Ta vaše moudra jsou slepená z popela,
vaše odpovědi jsou hlína splácaná!
¹³Mlčte, teď promluvit chci já,
pak ať se stane, co má se stát.
¹⁴Proč kůži na trh nosit chci
a vlastní život nasadit?
¹⁵I kdyby mě zabil, i kdybych neměl naději,
své cesty chci před ním obhájit.
¹⁶Jedině tak bych se mohl zachránit –
vždyť před něj nepřijde žádný bezbožník!
¹⁷Dobře poslouchejte, co tu vypovím,
můj výklad ať vám v uších zní.
¹⁸Teď jsem připraven vést svou při
vědom si toho, že jsem nevinný.
¹⁹Kdo se to bude se mnou přít?
Chci zemřít, když mě umlčí!
²⁰Žádám tě, Bože, jenom o dvojí,
ať se před tebou skrývat nemusím:
²¹Svou ruku ode mě odtáhni,
ať nejsem zastrašen tvými hrůzami.
²²Potom mě vyzvi, ať se obhájím,
anebo začnu mluvit a ty mi odpovíš.
²³Kolik mám hříchů, kolik vin?
Ukaž mi můj zločin a můj hřích!
²⁴Proč skrýváš svoji tvář?
Proč mě za protivníka pokládáš?
²⁵List větrem zmítaný chceš vyděsit,
za suchou plevou chceš se hnát,
²⁶že na mě sepisuješ hořké žaloby
a hříchy mládí že mi přičítáš?
²⁷Nohy mi svíráš do klády,
na každém kroku na mě dohlížíš,
značíš si moje šlápoty!
²⁸Člověk se rozpadá jak něco shnilého,
jako když roucho žere mol.

14

¹Smrtelník z ženy zrozený
má jen pár dnů – a plných trápení.
²Jako květ vzejde a uvadne,
jako stín prchne, nezastaví se.
³Přesto však z něho oči nespouštíš
a k soudu s tebou ho poháníš.
⁴Kdo umí nečisté v čisté obrátit?
Ani jediný!
⁵Ty jsi mu spočítal jeho dny,
počet měsíců jsi mu odměřil,
dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.
⁶Odvrať svůj pohled, nech ho být,
ať si užije život jako nádeník!
⁷Strom, ten má aspoň naději:
Když bude poražen, znovu vyraší,
nic nezastaví jeho výhonky.
⁸I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely,
i kdyby jeho kmen v prachu tlel,
⁹jen ucítí vodu, vypučí zase,
jak mladý stromek větve vyžene.
¹⁰Člověk však zemře a klesne bezvládně,
naposled vydechne – a kam se poděje?
¹¹Jako se vypařuje voda z jezer,
jako potok vyschne a vyprahne,
¹²právě tak člověk lehne a nevstane;
dokud trvá nebe, neprobudí se,
nic nepřeruší jeho sen.
¹³Kéž bys mě jen schoval v hrobě,
kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv,
a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!
¹⁴Když člověk zemře, copak ožije?
Po všechny dny své těžké roboty
čekal bych na chvíli té úlevy!
¹⁵Zavolal bys a já se ti ohlásil,
po díle svých rukou by ses roztoužil.
¹⁶Ačkoli teď mé kroky počítáš,
pak už bys na můj hřích nečíhal.
¹⁷Do měchu zapečetil bys mé přestupky
a moje viny přikryl bys.
¹⁸Jako se však hora na prach rozdrolí,
jako se balvan z místa odvalí,
¹⁹jako voda omílá kamení,
jako příval půdu odplaví –
takto ty bereš člověku naději!
²⁰Když ho napadneš, navždy odchází,
strnou mu rysy a ty ho propouštíš.
²¹O slávě svých dětí pak neví nic,
nedozví se ani, zda budou nicotní.
²²Jediné, co cítí, je bolest v těle,
v duši oplakává jenom sám sebe.“

15

Ohrožuješ zbožnost!

¹Elifaz Temanský mu na to řekl:
²„Má mudrc hlásat jalové názory,
v nitru se nadouvat větrem východním?
³Má se hádat slovy bez smyslu
a řečmi bez užitku?
⁴Ty ale ohrožuješ zbožnost
a bráníš rozjímání před Bohem!
⁵Tvá ústa totiž vede špatnost
a rozhodl ses mluvit prohnaně.
⁶Tvá ústa – ne já – tě odsoudí,
usvědčují tě vlastní rty!
⁷Copak ses narodil jako první člověk?
Přišel jsi na svět před horami?
⁸To jsi naslouchal Boží tajné radě?
Veškerá moudrost patří ti?
⁹Copak víš něco, co my nevíme?
Čemu rozumíš, a my ne?
¹⁰Na naší straně jsou kmeti šediví,
i tvého otce předčí věkem svým.
¹¹To ti nestačí ta Boží útěcha,
nelíbí se ti slova laskavá?
¹²Čím ses tak nechal unést v srdci,
co ti tak zatemnilo oči,
¹³že proti Bohu obracíš svůj hněv
a z úst vypouštíš takovouto řeč?
¹⁴Co je člověk? Může snad být čistý?
Může být v právu, kdo je z ženy zrozený?
¹⁵Ani na své anděly se Bůh nespoléhá,
ani nebe není ryzí před jeho očima.
¹⁶Co potom člověk zlý a zkažený,
jenž hřeší, jako by vodu pil!
¹⁷Něco ti povím, poslouchej,
to, co jsem viděl, ti budu vyprávět,
¹⁸to, co hlásají mudrci,
když netají, co od svých předků přijali
¹⁹(země byla dána jenom jim,
nikdo cizí k nim tenkrát nepatřil):
²⁰Darebák trpí bolestí po všechny své dny,
roky tyrana jsou spočteny.
²¹Děsí se toho, co mu v uších zní,
když má klid, napadá ho útočník.
²²Nevěří, že by unikl temnotě,
neustále nad ním visí meč.
²³Bloudí tu jako potrava pro supy,
ví, že ho očekává den temnoty.
²⁴Úzkost ho svírá, tíseň děsí ho,
je jako král, jenž čeká na útok.
²⁵To proto, že proti Bohu vztáhl ruku,
proti Všemohoucímu se postavil,
²⁶tvrdošíjně se vrhl proti němu
obrněn svým štítem mohutným.
²⁷Svou tvář sice nechal zarůst tukem,
sádlem si pokryl slabiny,
²⁸bude však bydlet ve zbořených městech,
v domech, v kterých se nebydlí,
které se rozpadají v sutiny.
²⁹Bohatý nezůstane, jeho moc neobstojí,
jeho vliv nebude se šířit po zemi.
³⁰Takový neunikne temnotě,
jeho výhonek plamen sežehne,
dech Božích úst ho odvane.
³¹Ať nikdo marně nespoléhá na marnost –
prázdnota bude jeho odplatou!
³²Uschne, než přijde jeho čas,
jeho větve se nebudou zelenat.
³³Bude jak réva, jež ztrácí hrozny nezralé,
jako oliva, jež setřásá svůj květ.
³⁴Spolek bezbožných je neplodný,
stany úplatkářů pohltí plameny.
³⁵Počnou trápení a zlo porodí,
v jejich nitru se líhnou lsti!“

16

Udělal si ze mě terč

¹Job na to řekl:
²„Už jsem těch věcí slyšel přespříliš –
jako těšitelé jste ukrutní!
³Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘
Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?‘
⁴I já bych uměl mluvit jako vy,
kdybyste na mém místě usedli.
Svými řečmi bych vás uměl zahrnout,
potřásat nad vámi hlavou svou.
⁵Svými ústy bych vás ale povzbudil,
slova mých rtů by byla útěchou.
⁶Mluvím-li, má bolest se nemírní,
mlčím-li, v čem se mi uleví?
⁷Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil.
Zničils mě i mé nejbližší!
⁸Vrásky na mém těle svědčí proti mně,
má vyhublost vstává a obviňuje mě.
⁹Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě,
můj sok proti mně zuby skřípe,
probodává mě pohledem.
¹⁰Kdekdo si na mě ústa otevře,
s posměchem bijí mě do tváře,
všichni se srotili proti mně.
¹¹Bůh mě dal napospas ničemům,
předhodil mě zlosynům.
¹²Žil jsem v poklidu – vtom na mě udeřil,
chytil mě za krk a bil a bil!
Udělal si ze mě terč,
¹³zasypává mě deštěm střel.
Bez milosti mě seká do slabin,
mou žluč nechá stříkat po zemi.
¹⁴Dává mi jeden úder za druhým,
vrhá se na mě jako válečník.
¹⁵Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem,
svým čelem ryji zem.
¹⁶Tvář mi od pláče opuchla,
stín smrti mi leží na víčkách.
¹⁷Já přece nemám na rukou násilí,
má modlitba je bez poskvrny!
¹⁸Země, nepřikrývej moji krev,
můj křik ať odpočinku nedojde!
¹⁹Mám svědka v nebi právě teď,
tam nahoře mám svého přímluvce.
²⁰Když se mi vysmívají přátelé,
k Bohu přes slzy dívám se.
²¹Kéž by se člověk mohl s Bohem přít,
jako se lidé přou s přáteli!
²²Roky mně odměřené se chýlí ke konci,
odcházím na cestu, z níž se nevrátím.

17

¹Dech mě opouští,
mé dny skončily,
jen hřbitov zbývá mi.
²Jsou se mnou ale ještě ti posměvači –
kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči!
³Slož za mne záruku, kterou určil jsi –
kdo jiný by se za mě zaručil?
⁴Jejich srdce jsi zbavil soudnosti,
takovým přece nedáš zvítězit!
⁵Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele,
zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘
⁶Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví,
kdekdo mi plivne do očí.
⁷Oči se mi kalí hořkostí,
z mých údů zbývá pouhý stín.
⁸Při pohledu na mě se děsí poctiví,
nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘
⁹Spravedlivý ale jde svou cestou dál,
kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá.
¹⁰Nuže, vy všichni, zkuste to znovu –
moudrého mezi vámi ale nenajdu!
¹¹Mé dny uplynuly i s mými úmysly,
touhy mého srdce se zhatily.
¹²Obrátit usilují noc na den,
v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘
¹³Je-li mou nadějí domov ve hrobě,
mám-li si ustlat lože v temnotě,
¹⁴mám-li nazývat jámu otcem svým
a červy svou matkou a sestrami –
¹⁵kde potom bude ta má naděje?
Ta má naděje – kdo ji zahlédne?
¹⁶Sestoupí se mnou do hrobu?
Lehneme si spolu do prachu?“

18

Světlo darebáka uhasne

¹Bildad Šuchský mu na to řekl:
²„Jak dlouho povedeš takovéhle řeči?
Promluvíme si, až se zamyslíš.
³Jak to, že jsme tu za dobytek?
To nás považuješ za tupce?
⁴Tvá vlastní zuřivost drásá tě!
Copak se kvůli tobě zboří svět?
Zhroutí se skály na místě?
⁵Světlo darebáka uhasne,
plamen ohně mu zářit nebude.
⁶Světlo v jeho stanu ve tmu změní se
a jeho svíce uhasne.
⁷Jeho rázný krok znejistí,
jeho vlastní záměry ho porazí.
⁸Nohama zaplete se do sítě,
do oka v chůzi chytí se.
⁹Za patu bude lapen do tenat,
zaklapne se nad ním jeho past.
¹⁰Při zemi na něj číhá smyčka,
na stezce na něj čeká léčka.
¹¹Odevšad ho děsí hrůzy,
lepí se mu na paty.
¹²Hladoví po něm pohroma,
neštěstí čeká na jeho pád.
¹³Jeho kůži sžírá choroba,
jeho údy hltá rána smrtelná.
¹⁴Vyrván bude z bezpečí svého stanu,
odveden bude ke králi hrůz.
¹⁵Plameny zaplaví jeho stan,
jeho příbytek bude sírou zasypán.
¹⁶Jeho kořeny uschnou zespoda,
nahoře uvadne jeho koruna.
¹⁷Na zemi po něm nezbude památky,
jeho jméno nezazní nikde po kraji.
¹⁸Ze světla vyženou ho do temna,
zapuzen bude ze světa.
¹⁹Nebude mít v lidu nástupce ani potomka,
ve svém domě nezanechá ani živáčka.
²⁰Na západě se zhrozí nad jeho osudem
i všechny na východě pojme děs:
²¹‚Ach, takový je tedy příbytek zlosyna,
domov neznaboha takhle dopadá!‘“

19

Můj Vykupitel žije

¹Job na to řekl:
²„Jak dlouho budete mou duši trápit
a svými řečmi mě ubíjet?
³Hanobíte mě už aspoň po desáté –
nestydíte se mě urážet?
⁴Pokud jsem opravdu v něčem pochybil,
do mé chyby vám není nic.
⁵Pokud se chcete povyšovat nade mne
a moji potupu proti mně obracet,
⁶pak vězte, že Bůh mi ublížil –
to on na mě hodil svoji síť!
⁷Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve;
křičím o pomoc, a právo nikde.
⁸Cestu mi zazdil – neprojdu,
na mé stezky vrhl temnotu.
⁹Mou čest ze mne strhl jako plášť
a korunu mi z hlavy sňal.
¹⁰Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu,
mou naději vyvrací jako strom z kořenů.
¹¹Svým hněvem srší proti mně
v domnění, že jsem jeho nepřítel.
¹²V jednom šiku útočí jeho armáda,
proti mně vrší dobývací val,
můj stan obléhají kolem dokola.
¹³Mým vlastním bratrům mě odcizil,
moji známí se ke mně neznají.
¹⁴Příbuzní i přátelé mě nechali,
zapomněli na mě ¹⁵i hosté mí.
I mé služebnice mě mají za cizince,
dívají se na mě jako na vetřelce.
¹⁶Když zavolám sluhu, vůbec se neozve,
jakkoli úpěnlivě prosím jej.
¹⁷Můj dech je odporný i mé manželce,
hnusím se své vlastní rodině.
¹⁸Pohrdají mnou i mládenci –
jen co se objevím, nadávají mi.
¹⁹Spřízněným duším jsem odporný,
moji milovaní mě zavrhli.
²⁰Nejsem nic než kost a kůže,
zbyly mi jen holé dásně.
²¹Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé,
vždyť Boží ruka bije mě!
²²Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon,
nemáte ještě mého masa dost?
²³Kéž by má slova byla sepsána,
kéž by jak nápis byla vyryta
²⁴olovem a rydlem železným,
kéž by je navždy vytesali do skály!
²⁵Můj Vykupitel žije, to jedno vím,
a že nakonec se nad prachem postaví.
²⁶I kdyby ze mě kůži sedřeli,
já ve svém těle Boha uvidím.
²⁷Já ho uvidím vlastníma očima,
ne někdo cizí, ale já –
srdce mi touhou umírá!
²⁸Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem?
Příčina věci je přece v něm.‘
²⁹Vy sami ale meče bojte se,
vždyť mečem trestá hněv,
a tak soud sami poznáte.“

20

Hrozný osud ničemů

¹Sofar Naámský mu na to řekl:
²„Na tohle musím odpovědět,
to přece nejde vydržet!
³Když slyším tolik důtek a urážek,
můj moudrý duch mi vnuká odpověď:
⁴Víš přece sám, že odjakživa,
už co byl člověk na zem postaven,
⁵radost ničemů je velmi krátká,
štěstí bezbožných je chvilkové.
⁶I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla
a hlavou oblaků se dotýkal,
⁷jak vlastní lejno zmizí napořád –
‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát.
⁸Jako sen odletí a bude ten tam,
bude zapuzen jak noční vidina.
⁹Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří,
nebude k nalezení ve svém obydlí.
¹⁰Jeho děti budou muset odškodnit chudáky,
vlastníma rukama majetek navrátit.
¹¹Mladická síla, jíž měl plné kosti,
do prachu ulehne spolu s ním.
¹²I když mu zlo chutná v ústech sladce,
i když je chová pod jazykem,
¹³i když je vychutnává, nemá naspěch,
i když je převaluje na patře,
¹⁴v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne,
promění se mu v hadí jed.
¹⁵Vše, co spolykal, musí vyzvracet,
Bůh mu to bohatství z břicha vyžene.
¹⁶Bude nasávat hadí jed,
jazyk zmijí ho zabije.
¹⁷Nikdy nezažije proudy oleje,
nebude se koupat v medu a smetaně.
¹⁸To, co ukořistil, vrátí netknuté,
neužije to, co získal obchodem.
¹⁹To proto, že chudákům bořil chýše
a zabíral domy, které nestavěl.
²⁰Svoji hladovost neuměl utišit,
a proto neunikne vlastní chtivosti.
²¹Nezbude nic, co by pohltil,
už nepotrvá jeho blahobyt.
²²Uprostřed nadbytku přijde do úzkých,
bída se na něj vrhne ze všech sil.
²³Zatímco on si břicho cpe,
Bůh na něj sešle vroucí hněv –
zaplaví ho svým deštěm střel!
²⁴Na útěku před železnou zbraní
zasažen bude lukem bronzovým.
²⁵Ze zad mu náhle trčí šíp
a jeho špice se žlučí skví.
Kdejaká hrůza ho dostihla,
²⁶na jeho poklady čeká černá tma.
Pohltí ho oheň, jenž nebyl rozdmýchán,
cokoli zůstalo u něj doma, spolyká.
²⁷Nebesa odhalí jeho vinu,
země se postaví proti němu.
²⁸Jeho dům odnese povodeň,
proud ho zachvátí v soudný den.
²⁹Takový osud dává Bůh ničemům,
takové dědictví jim určil Bůh!“

21

Ničemové užívají života

¹Job na to řekl:
²„Dobře poslouchejte, co tu vypovím –
můžete mě utěšit právě tím.
³Vydržte, když teď budu mluvit já,
potom se zase smíte posmívat.
⁴Copak si stěžuji na člověka?
Ztrácím trpělivost jenom tak?
⁵Pohleďte na mě a zděste se,
ruku na ústa si položte!
⁶Vždyť i já, když na to pomyslím,
celý se třesu zděšením.
⁷Jak to, že ničemové užívají života?
Zatímco stárnou, jejich moc narůstá.
⁸Jejich potomkům se daří kolem nich,
své ratolesti mají na očích.
⁹V jejich domech je pokoj bez obav,
Boží hůl na ně nijak nepadá.
¹⁰Jejich býk je plodný, nikdy neselže,
jejich kráva rodí, o tele nepřijde.
¹¹Jejich mladí mají volnost jako beránci,
jejich maličcí kolem skotačí.
¹²Zpívají při hře tamburíny a citery,
za zvuku píšťaly se veselí.
¹³Ve štěstí tráví svoje dny,
do hrobu odcházejí v pokoji.
¹⁴Bohu však říkají: ‚Nech nás být!
O tvých cestách nechceme vědět nic!
¹⁵Kdo je to ten Všemohoucí? Proč bychom mu sloužili?
K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘
¹⁶(Oni však to své štěstí v moci nemají.
Myšlenky ničemů mě míjejí!)
¹⁷Jak často ale ‚svíce darebáků zhasíná‘?
Přichází na ně pohroma?
Naděluje jim bolesti rozhněvaný Bůh?
¹⁸Bývají jako sláma ve větru,
jako plevy, jež vichr odnesl?
¹⁹Řeknete: ‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘
– Ať raději odplatí jemu, aby se poučil!
²⁰Ať vidí svou zkázu vlastníma očima,
hněvání Všemohoucího ať vypije si sám!
²¹Bude mu snad potom záležet na rodině,
až jeho měsíce dojdou do konce?
²²Chce tu snad někdo Boha poučit?
On přece soudí všechno na nebi!
²³Jeden umírá v plné síle,
v klidu a zcela spokojen,
²⁴stehna obalená tukem
a kosti morkem nasáklé.
²⁵Jiný zas umírá plný hořkosti,
aniž kdy okusil, co je blahobyt.
²⁶Do prachu však ulehnou jeden jak druhý,
oba dva stejně přikryjí červi.
²⁷Víte, já znám ty vaše myšlenky –
hledáte způsoby, jak mi ublížit.
²⁸Říkáte: ‚Kam se poděly ty jejich paláce?
Stanům darebáků kde konec je?‘
²⁹– To jste se nikdy neptali pocestných?
Nepřijímáte jejich svědectví?
³⁰Vždyť v čase neštěstí je zlosyn ušetřen,
v den rozhněvání vyvázne.
³¹Kdo mu jeho způsoby vytkne do očí?
Za to, co prováděl, kdo mu odplatí?
³²Ještě mu pohřeb vystrojí,
nad jeho hrobem budou bdít.
³³Lehká mu bude země pohřební,
vždyť za ním kráčí celé procesí
a předcházejí ho nesčetní.
³⁴Jak mě chcete těšit těmi nesmysly?
Vaše odpovědi jsou samé lži!“

22

Tvá vina je bezmezná!

¹Elifaz Temanský mu na to řekl:
²„Má snad Bůh nějaký prospěch z člověka?
Že by mu chytrák nějak prospíval?
³Copak tvá spravedlnost Všemohoucího zajímá?
Žiješ-li bezúhonně, co z toho má?
⁴Že by se o tvou zbožnost s tebou pohádal?
Proč by měl s tebou k soudu utíkat?
⁵Tvá špatnost musí být veliká,
tvá vina je bezmezná!
⁶Od bratří jsi bezdůvodně zástavu vybíral
a nahým svlékals jejich plášť,
⁷žíznivému jsi vodu nedával
a hladovému chleba odpíral.
⁸‚Mocnému přece patří svět,
uznávaní se v něm umějí zabydlet.‘
⁹Vdovy jsi ale s prázdnou pryč posílal
a sirotkům jsi drtil ramena.
¹⁰To proto tě nyní obkličují osidla
a náhle tě děsí pohroma,
¹¹proto je kolem tebe neprůhledná tma
a přikrývá tě záplava.
¹²Copak Bůh není tam v nebi nahoře?
Jak vysoko jsou hvězdy – jen se podívej!
¹³Ty ale říkáš: ‚Co Bůh ví?
To může soudit přes mraky?
¹⁴Oblaka cloní jej, takže nevidí,
když po nebeské klenbě obchází.‘
¹⁵– To se chceš držet té staré stezky,
kterou kráčeli lidé zlí?
¹⁶Ti byli vyrváni, než přišel jejich čas,
jejich základy řeka odnesla.
¹⁷Bohu říkali: ‚Nech nás být!
Co by nám Všemohoucí mohl učinit?‘
¹⁸(Přitom jejich domy blahobytem naplnil.
Myšlenky ničemů mě míjejí!)
¹⁹Spravedliví jejich pád vidí s radostí,
nevinní se smějí nad nimi:
²⁰‚Hleďme, jejich jmění je to tam,
jejich bohatství oheň spolykal!‘
²¹Poddej se Bohu a najdeš klid,
takto ti vzejde blahobyt.
²²Z jeho úst přijmi učení,
vezmi si k srdci jeho výroky.
²³K Všemohoucímu když se navrátíš,
on tě obnoví!
Ze svého stanu vyžeň bezpráví,
²⁴své zlato musíš do prachu zahodit,
ofirské zlato mezi říční balvany.
²⁵Pak bude Všemohoucí zlatem tvým,
hromadou stříbra bude ti.
²⁶Všemohoucí pak bude tvou rozkoší,
až k Bohu tvář svou obrátíš.
²⁷Budeš se k němu modlit a on tě vyslyší,
své sliby tehdy vyplníš.
²⁸Cokoli rozhodneš, obstojí,
tvé cesty budou světlem zality.
²⁹‚Hlavu vzhůru!‘ řekneš zkroušeným,
a kdo klopí oči, toho Bůh zachrání.
³⁰Vysvobodí i toho, kdo není bez viny,
vysvobozen bude pro čistotu rukou tvých.“

23

Má žaloba je plná trpkosti

¹Job na to řekl:
²„I dnes je má žaloba plná trpkosti,
jeho ruka mě drtí i přes mé sténání.
³Kdybych jen věděl, kde se nachází,
k jeho sídlu bych se vypravil.
⁴Před jeho tváří bych vyložil svou při,
vznesl bych před ním svoje stížnosti.
⁵Dozvěděl bych se, co mi odpoví,
co mi chce říci, bych pochopil.
⁶Bude se ve své veliké moci se mnou přít?
Nikoli! On mě jistě vyslyší!
⁷Kdyby se s ním poctivý mohl přít,
vyhrál bych svůj soud navždycky.
⁸Jdu-li však na východ, není tam,
ani na západě ho nevnímám.
⁹Působí-li na severu, tam ho nevidím,
míří-li k jihu, já ho nespatřím.
¹⁰Zato on zná mé cesty i mé zastávky;
ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší.
¹¹Má noha se přidržela jeho šlépějí,
sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z ní.
¹²Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů,
v nitru jsem uchovával výroky jeho úst.
¹³On je však Jediný – kdo ho zadrží?
Co se mu zachce, to učiní.
¹⁴Co o mně rozhodne, to jistě vykoná,
jak to prokázal už tolikrát.
¹⁵Proto jsem před ním vyděšen,
když na něj myslím, hrozím se!
¹⁶Bůh už mé srdce ochromil,
Všemohoucí mě vyděsil.
¹⁷Ještě jsem ale nezmlkl v temnotách,
i když mi obličej přikryl mrak.

24

¹Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘
proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí?
²Jsou takoví, kteří posouvají mezníky
a pasou stáda, která ukradli.
³Sirotkům odvádějí osla pryč
a vdově berou býka do zástavy.
⁴Ubožáky z cesty srážejí,
až se chudí skrývají všude po kraji.
⁵Jiní jsou jak divocí osli na poušti,
vycházejí za prací, jako by kořist hledali;
potravu pro děti shánějí na pláních.
⁶Sklízejí na poli, které jim nepatří,
paběrkují na vinicích lidí zlých.
⁷Nocují nazí, oděv nemají,
v chladu jim chybí přikrývky.
⁸Horské lijáky je smáčejí,
choulí se ke skále, nemají přístřeší.
⁹Jiní zas sirotka od prsu uloupí,
vezmou ho chudákům do zástavy.
¹⁰Ti chodí nazí, oděv nemají,
o hladu cizí snopy snášejí.
¹¹Vytlačují olej mezi kameny,
o žízni šlapou vinný lis.
¹²Sténání umírajících z města zní,
raněné duše o pomoc volají –
copak to Bohu nevadí?!
¹³Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají,
k jeho cestám se neznají
a jeho stezek se nedrží.
¹⁴Vrah vstává, když se zešeří,
aby zabíjel ubohé chudáky;
jako zloděj se nocí odplíží.
¹⁵Cizoložné oko soumrak vyhlíží,
‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si
a tvář si rouškou zahalí.
¹⁶Za tmy se do domů vlamují,
ve dne jsou doma zavření;
ke světlu se neznají.
¹⁷Těm všem je temno svítáním,
přátelí se totiž s hrůzou tmy.
¹⁸Ať voda takové rychle odplaví,
ať jsou prokleté jejich pozemky,
ať nikdo nezamíří k jejich vinicím!
¹⁹Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh,
tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.
²⁰Ať na ně zapomene matčin klín,
ať jsou pochoutkou pro červy.
Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny,
ať jsou jak stromy větrem zlomeni.
²¹Ať obcují s neplodnou, která nerodí,
vdovu ať opustí bez jmění!
²²Bůh svojí mocí i silné zachvátí;
i při svém postavení si nejsou jistí životy.
²³Dává jim pocit bezpečné opory,
jeho oči však jejich cestu sledují.
²⁴Načas se vyvýší, a hned jsou pryč,
sníženi budou a jako všichni sklizeni,
jako klasy budou skoseni.
²⁵Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí?
Kdo moji výpověď může vyvrátit?“

25

Kdo může být čistý?

¹Bildad Šuchský mu na to řekl:
²„Bohu náleží vláda i úcta,
on působí pokoj na svých výšinách.
³Dá se snad jeho vojsko spočítat?
Je někdo, nad kým jeho světlo nevstává?
⁴Může snad člověk být v právu před Bohem?
Může být čistý, kdo z ženy zrodil se?
⁵Vždyť ani měsíc dost světla nedává,
ani hvězdy nejsou ryzí před jeho očima.
⁶Co potom pouhý lidský červ,
smrtelník, jenž je larvě podoben?“

26

Jen šepot o něm slyšíme

¹Job na to řekl:
²„Jak pěkně umíš slabému pomoci!
Jak jsi bezmocného přímo zachránil!
³Jakou radu jsi bláhovému udělil!
Jak hluboké pochopení jsi tu projevil!
⁴Komu chceš tyhle řeči vykládat?
Jaký duch to z tebe promlouvá?
⁵Mrtví se před Bohem chvějí v hlubinách,
pod vodou s těmi, kdo prodlévají tam.
⁶Před ním je nahé samo záhrobí,
neskryje se před ním říše záhuby.
⁷On prostírá sever nad prázdnem,
zavěšuje zemi na ničem.
⁸On váže vody do oblak,
mračno pod nimi se však netrhá.
⁹On zahaluje úplněk,
mrakem ho přikrývá jako závojem.
¹⁰Vykroužil obzor nad vodní hladinou,
tam, kde je hranice světla s temnotou.
¹¹Nebeské pilíře třesou se,
děsí se při jeho pohrůžce.
¹²On svojí mocí moře utišil,
netvora rozdrtil svou moudrostí.
¹³Nebe svým dechem rozjasnil,
slizkého hada svou rukou poranil.
¹⁴A to jsou z jeho cest pouhé okraje,
jen slabý šepot o něm slyšíme –
burácení jeho moci kdo by rozuměl?“

27

Trvám na své nevině

¹A Job pokračoval ve své promluvě:
²„Při Bohu živém, který mi upřel právo,
při Všemohoucím, jenž naplnil mě trpkostí,
³přísahám, že dokud je ve mně život,
dokud mám v chřípí Boží dýchání,
⁴nevypustím ze rtů žádnou podlost,
nebudu mluvit jazykem falešným.
⁵V žádném případě vám nedám za pravdu,
své bezúhonnosti se jakživ nezřeknu.
⁶Trvám na své nevině – té se nepustím,
po celý život mám čisté svědomí!
⁷Kéž by mí protivníci byli odhaleni jako zlosyni
a ti, kdo mě napadají, jako zločinci!
⁸Copak má bezbožný nějakou naději,
když ho Bůh zabíjí, obírá o duši?
⁹Copak Bůh vyslyší jeho volání,
když na něj přijde soužení?
¹⁰Copak je Všemohoucí jeho rozkoší?
Volá snad k Bohu bez ustání?
¹¹Poučil jsem vás o Božím jednání,
o Všemohoucím jsem nic netajil.
¹²Vždyť jste to všichni sami viděli –
proč tedy mluvíte takové nesmysly:
¹³‚Takový osud dává Bůh ničemům,
dědictví, jež Všemohoucí svěřuje tyranům.
¹⁴I kdyby měl spoustu dětí, všechny čeká meč,
chlebem jeho ratolesti nenasytí se.
¹⁵Pozůstalé po něm pohřbí mor,
nebudou oplakáváni od svých vdov.
¹⁶I kdyby stříbra jak prachu nakupil,
i kdyby šatů jak bláta navršil,
¹⁷spravedlivý oblékne si, co on hromadil,
jeho stříbro po něm zdědí nevinný.
¹⁸Jak pavouk buduje si svůj dům,
je ale chatrný jak chýše hlídačů.
¹⁹Ulehne jako boháč, a je to naposled;
když oči otevře, nic mu nezbude.
²⁰Hrůzy ho postihnou jako povodeň,
uprostřed noci ho vichr odnese.
²¹Východní vítr ho odnese kdovíkam,
odvane ho daleko z jeho domova.
²²Vrhne se na něj beze vší lítosti,
právě když bude chtít před ním utéci.
²³Posměšně zatleská mu svýma rukama,
s pískotem vyžene ho z jeho domova.‘“

28

Píseň o skryté moudrosti

¹Stříbro má své naleziště,
zlato má místo, kde čistí se.
²Železo lidé těží ze země
a kámen taví v měď.
³Vytlačují tmu za nové hranice,
pronikají každou krajní mez,
po rudě pátrají v černé tmě.
⁴Šachty razí, kam poutník nezavítá,
kam ani nezabloudí noha člověka,
spouští se na laně, kde není živáčka.
⁵Země na povrchu skýtá chleba,
v jejích hlubinách však sálá žár.
⁶Safír se ukrývá v jejích skalách,
blyští se tam zlatý prach.
⁷Stezku tam nezná dravý pták,
nespatřilo ji oko jestřába.
⁸Nekráčí po ní pyšná šelma,
lev nikdy nezavítá tam.
⁹Lidé však na křemen vztahují ruku,
hory vyvracejí z kořenů.
¹⁰Ve skále dokáží razit štolu,
očima pátrají po každém klenotu.
¹¹Zahradit umějí prosakující vodu,
skryté poklady vynášejí ke světlu.
¹²Kde se však moudrost nalézá?
A rozumnost kde přebývá?
¹³Člověk netuší, kudy k ní;
nenajde ji na zemi mezi živými.
¹⁴Propast praví: „Ve mně není.“
Moře říká: „Nemám ji.“
¹⁵Nedá se pořídit za zlato nejčistší,
její cenu nelze stříbrem vyvážit.
¹⁶Nedá se zaplatit zlatem ofirským,
vzácným onyxem ani safíry.
¹⁷Zlato ani křišťál s ní nelze porovnat,
nedá se koupit za šperky ze zlata.
¹⁸Korál či alabastr za zmínku nestojí,
cena moudrosti je nad perly.
¹⁹Nevyrovnají se jí ani africké topasy,
nejryzejším zlatem se nedá zaplatit.
²⁰Odkud tedy moudrost vyvěrá?
A rozumnost kde přebývá?
²¹Skrytá je očím všech živých na zemi
i ptákům na nebi je tajemstvím.
²²Záhuba i Smrt praví:
„Samy jsme o ní jen slyšely.“
²³Jen Bůh rozumí cestě k ní,
to on ví, kde se nachází.
²⁴On vidí všechny zemské končiny,
všechno pod nebem si prohlíží.
²⁵Když vítr silou obdařil
a vodu mírou odměřil,
²⁶když dešti určil cíl
a dráhu mrakům bouřkovým,
²⁷tehdy ji spatřil a ocenil,
prozkoumal ji a potvrdil.
²⁸A řekl člověku:
„Moudrost je v tom, ctít Hospodina,
rozum je v tom, varovat se zla.“

29

Jobova závěrečná řeč

¹A Job pokračoval ve své promluvě:
²„Kéž by mi bylo jako za dávných časů,
za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,
³kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou
a v jeho světle jsem chodil tmou!
⁴Jako tenkrát v mém nejlepším věku,
kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
⁵kdy ještě Všemohoucí býval se mnou
a mé děti všude kolem mě.
⁶Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně,
ze skály prýštily mi proudy oleje.
⁷Když jsem chodíval k městské bráně,
abych své místo na prostranství zaujal,
⁸mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě,
kmeti vstávali mi na pozdrav,
⁹přední mužové své řeči přerušili,
ruku si kladli na ústa,
¹⁰hlasy hodnostářů umlkaly,
jazyk jim přilnul na patra.
¹¹Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil,
kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
¹²chudáka v jeho křiku že vysvobozuji
a také sirotka, jenž nemá zastánce.
¹³Snášela se na mě žehnání umírajících,
vdově jsem vracel radost do srdce.
¹⁴Jak šatem jsem se halil spravedlností,
právo mi bylo pláštěm i turbanem.
¹⁵Byl jsem očima pro slepé
a nohama pro chromé,
¹⁶otcem jsem býval pro chudé,
zasazoval se o právo cizince.
¹⁷Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet
z čelistí jsem jim vyrval úlovek.
¹⁸Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě,
až mých dnů bude jak písku u moře.
¹⁹Mé kořeny budou sahat až k vodě,
rosa bude nocovat v mé koruně.
²⁰Má sláva stále čerstvá zůstane,
můj luk stále pevný v ruce mé.‘
²¹Naslouchali mi napjatě,
tiše očekávali rady mé.
²²Neměli co dodat po mém slově,
má řeč je svlažovala jako krůpěje.
²³Čekávali na mě jak na déšť,
na jarní vláhu čekali dychtivě.
²⁴Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit,
světlo mé tváře nechtěli zaplašit.
²⁵Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr,
žil jsem jako král ve své družině,
jako ten, kdo těší truchlivé.

30

¹Teď se mi ale vysmívají
ti, kdo jsou mladší nežli já –
ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil
ani ovčáckého psa!
²Síla jejich rukou k čemu mi může být?
Jejich zmužilost je dávno pryč.
³Nouzí a hladem vyzáblí
vyprahlou zemí se toulají,
nocí zkázy a pustoty.
⁴Mezi křovím sbírají listy lebedy,
kořínky jalovce se chtějí nasytit.
⁵Lidé je ze svého středu vyhnali,
křičí za nimi jak za zloději.
⁶Ve strmých roklích bydlet musejí,
v děrách do země a v jeskyních.
⁷Hýkají jako osli ve křoví,
spolu se choulí pod kopřivy –
⁸hlupáci, kteří ani jméno nemají,
kteří jsou ze země bičem vyhnáni!
⁹Teď ale o mně skládají písničky,
stal jsem se pro ně příslovím.
¹⁰Už zdálky jsem jim odporný,
plivat do tváře se mi nestydí.
¹¹Když Bůh můj provaz potupně povolil,
i oni odhodili všechny zábrany.
¹²Lůza povstává po mé pravici,
nohy mi chtějí podrazit,
připravují cesty, aby mě zničili.
¹³Mou stezku rozkopali,
na mojí zkáze pracují
a nikdo jim v tom nebrání.
¹⁴Širokou průrvou pronikají,
jak záplava se valí troskami.
¹⁵Všechny ty hrůzy se na mě vrhly,
mou důstojnost jako by vichr uchvátil,
jak oblak rozplynulo se mé bezpečí.
¹⁶Teď už mě ale duše opouští,
zmocňují se mě dny soužení.
¹⁷Bůh ve mně v noci drtí kosti,
bolest mě sžírá, nedá se utišit.
¹⁸Ohromnou silou mě drží za šaty,
v límci košile chce mě uškrtit.
¹⁹Do bláta mě odmrštil,
prachu a popelu jsem podobný.
²⁰Křičím k tobě, a ty neodpovídáš;
stojím tu, a ty jen přihlížíš.
²¹Proměnil ses mi v ukrutníka,
veškerou silou na mě útočíš.
²²Vysoko ve větru mě unášíš,
smýkáš mnou v hrozné vichřici.
²³Vedeš mě na smrt, to jistě vím –
do domu určeného všem živým.
²⁴Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne,
když volá o pomoc ve své pohromě.
²⁵Copak jsem nad ubožákem neplakal?
Neměl jsem soucit pro chudáka?
²⁶Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo,
namísto světla mě temno přepadlo.
²⁷Mé nitro bouří, nedá se utišit,
dostihly mě dny soužení.
²⁸Nevidím slunce, chodím ve chmurách,
přede všemi vstávám a naříkám.
²⁹Mé vytí připomíná šakaly,
vydávám skřeky se pštrosy.
³⁰Kůže na těle mi zčernala,
v kostech mi plane horečka.
³¹Truchlivě zvučí moje citera,
z mé píšťaly se line pláč.

31

¹Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima,
že se nebudu dívat po dívkách.
²Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí,
jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,
³ne-li neštěstí pro zlosyna,
ne-li pohromu pachatelům zla?
⁴Copak Bůh nehledí na mé cesty,
copak nepočítá všechny mé kroky?
⁵Jestli jsem v životě jednal falešně,
jestli jsem kdy pospíchal konat lest –
⁶pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé,
ať se ubezpečí o mé nevině!
⁷Jestli má noha z cesty zabloudila,
jestli mé srdce odešlo za očima,
jestli mi na rukou špína ulpěla –
⁸pak ať co zaseji, sní někdo jiný,
ať jsou mé ratolesti vykořeněny!
⁹Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést,
jestli jsem číhal u dveří přítele –
¹⁰pak ať má žena pro jiného mele,
ať s ní jdou jiní do postele!
¹¹Byl by to přece zvrhlý zločin,
byl by to trestuhodný hřích,
¹²byl by to oheň k záhubě spalující,
vykořenil by vše, co pěstuji!
¹³Copak jsem svému služebníku odepřel právo
nebo své služebnici, když měli se mnou spor?
¹⁴Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář?
Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?
¹⁵Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě?
Nezformoval nás jeden a týž v lůně matčině?
¹⁶Copak jsem nevnímal potřeby chudých,
nechal jsem pohasínat oči vdovy?
¹⁷Copak jsem jedl svůj chléb sám
a sirotkům z něj nedával?
¹⁸Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal,
od svého dětství jsem vdovám pomáhal.
¹⁹Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů,
jak ubožák nemá ani přikrývku?
²⁰Copak mi takový ze srdce nežehnal,
když se vlnou mých ovcí zahříval?
²¹Jestli má ruka někdy napadla sirotka,
protože jsem viděl, že soud na mě dá –
²²pak ať mi vyrvou paži z ramena,
ať je má ruka v lokti zlomena!
²³Božího trestu jsem se přece bál,
před jeho vznešeností bych neobstál!
²⁴Copak jsem snad kdy doufal ve zlato,
nazýval jsem drahý kov svou jistotou?
²⁵Copak mě těšilo, jak velké jmění mám
a kolik toho svou rukou vydělám?
²⁶Copak jsem obdivoval zářící slunce
a měsíc putující ve své nádheře,
²⁷takže bych se v srdci dal tajně svést
a rukou jim od úst poslal polibek?
²⁸I to by byl přece trestuhodný hřích,
zrazoval bych tím Boha na nebi!
²⁹Copak mě těšilo neštěstí nepřítele,
copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?
³⁰Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit
tím, že bych na něj svolával kletby.
³¹Copak si mí domácí museli stěžovat:
‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?
³²Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat,
své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.
³³Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky?
Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?
³⁴Měl jsem snad strach před hlučícím davem,
bál jsem se posměchu svého kmene,
takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?
³⁵Kéž by mi někdo poskytl slyšení!
Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví!
Ať můj žalobce předloží svůj spis!
³⁶Rád ho budu nosit na vlastních ramenou,
ozdobím se jím jako korunou!
³⁷Všechny své kroky před ním rád vypovím,
předstoupím před něj jako princ!
³⁸Jestli má půda křičí proti mně
a její brázdy pláčí společně,
³⁹jestli jsem její plody jedl bezplatně
a mořil její nájemce –
⁴⁰pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice
a plevel místo ječmene!“
⁴¹Zde Jobova řeč končí.

ELIHU

32

Teď promluvím já!

¹Ti tři muži už přestali Jobovi odpovídat, protože se stále považoval za spravedlivého. ²Avšak Elihu, syn Barachela Buzského z rodu Ramova, vzplanul proti Jobovi hněvem. Hrozně se rozhněval, že se Job považuje za spravedlivějšího než Bůh. ³Rozhněval se i na jeho tři přátele, že mu neuměli odpovědět tak, aby Joba usvědčili. ⁴Dokud mluvili s Jobem, Elihu čekal, protože byli starší než on. ⁵Když ale viděl, že ti tři muži už nemají co odpovědět, vzplanul hněvem.
⁶Elihu, syn Barachela Buzského tehdy řekl:
„Já jsem jen mladík
a vy jste kmeti,
proto jsem byl dosud nesmělý,
bál jsem se říci vám své mínění.
⁷Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší,
dříve narození ať učí moudrosti.‘
⁸Vše ale na duchu v člověku záleží,
dech Všemohoucího dává chápání.
⁹Dříve narození nejsou vždy moudřejší,
starší nemusejí mít nejlepší úsudky.
¹⁰A proto říkám: Naslouchejte mi,
teď zas já vyslovím své mínění.
¹¹Dokud jste mluvili, já jsem čekal,
pečlivě jsem naslouchal vašim úvahám.
Dokud jste hledali správná slova,
¹²pozorně jsem vás sledoval.
Joba však nikdo z vás usvědčit neuměl,
nikdo jste pro něj nenašli odpověď.
¹³Jen neříkejte: ‚Našli jsme moudré řešení,
Bůh, a ne člověk ať ho usvědčí!‘
¹⁴Jobovy řeči mi nebyly určeny,
já bych však neodpovídal jako vy.
¹⁵Zaraženi jsou, bez odpovědi,
nemají, co by k tomu dodali!
¹⁶To mám čekat dál, když už nic neříkají,
když stojí na místě, odpověď nemají?
¹⁷Je tedy řada na mně, já teď promluvím,
teď zas já vyslovím své mínění.
¹⁸Jsem totiž přímo přeplněný slovy,
duch mi roztahuje všechny vnitřnosti.
¹⁹Jak víno bez průduchu jsou mé útroby,
jak nové měchy plné k prasknutí.
²⁰Musím promluvit, abych si ulevil,
otevřu ústa a odpovím!
²¹Nikomu jistě nebudu stranit,
nikomu nechci lichotit.
²²Lichotit totiž ani neumím –
to by mě můj Stvořitel rychle odstranil!

33

Bůh převyšuje člověka

¹Tak tedy, Jobe, slyš mou řeč,
všemu, co říkám, dobře naslouchej.
²Pozor, už ústa otvírám,
slova mi začínají proudit z jazyka.
³Z upřímného srdce má řeč pramení,
mé rty vyjevují čisté poznání.
⁴Duch Boží mě přece učinil,
dech Všemohoucího mě oživil.
⁵Odpověz mi, pokud to dokážeš,
předlož mi svou při, postav se!
⁶Hle, jsem ti rovný před Bohem,
i já jsem přece z hlíny uhněten.
⁷Nelekej se mě tedy a neměj strach,
nebudu na tebe silně naléhat.
⁸Na vlastní uši jsem tě slyšel říct,
co jsi v mé přítomnosti prohlásil:
⁹‚Jsem zcela ryzí, nijak jsem nechybil,
jsem nevinný a nemám hřích.
¹⁰Bůh však proti mně hledá záminky –
myslí si, že jsem jeho protivník.
¹¹Nohy mi svírá do klády,
na každém kroku na mě dohlíží!‘
¹²V tom se však mýlíš, to ti povídám,
Bůh přece převyšuje člověka!
¹³Proč si tedy na něj stěžuješ,
že nedává na vše odpověď?
¹⁴Bůh totiž mluví jednou i podruhé,
člověk to ale sotva postřehne.
¹⁵Ve spánku, v noční vidině,
když lidi zmáhá těžký sen,
když na lůžku leží v dřímotě,
¹⁶tehdy Bůh lidem otevírá uši
a svými hrozbami je děsí.
¹⁷To aby člověka od skutku odvrátil,
aby mu v jeho pýše zabránil,
¹⁸aby jeho duši uchránil od jámy,
aby jeho život nepronikl šíp.
¹⁹Anebo ho na lůžku trestá bolestí,
takže má v kostech stálé hlodání,
²⁰až se mu pokrm k smrti protiví
a ztratí pomyšlení i na pochoutky.
²¹Hubne tak, že z očí ztrácí se,
dříve skryté kosti vystupují ven.
²²Jeho duše naklání se do jámy,
vykročil poslům smrti vstříc.
²³Bude-li však anděl při tom člověku,
prostředník, jeden z tisíců,
který prohlásí jeho nevinu,
²⁴smiluje se nad ním a řekne:
‚Vysvoboď jej, Bože, ať do jámy neklesne,
nalezl jsem za něj výkupné!‘
²⁵Jeho tělo se pak jako dítě uzdraví,
do dnů svého mládí se náhle navrátí.
²⁶Bude se modlit k Bohu a on si ho oblíbí,
znovu spatří jeho tvář s jásáním
a Bůh mu navrátí jeho blahobyt.
²⁷A tehdy vyjde k lidem se slovy:
‚Hřešil jsem a právo převrátil,
nedostal jsem však, co jsem zasloužil.
²⁸Bůh mě vykoupil, abych nešel do jámy,
uvidím světlo a budu žít!‘
²⁹Toto vše tedy dělá Bůh
dvakrát i třikrát při člověku,
³⁰aby jeho duši odvrátil od jámy,
ve světle živých aby mohl žít.
³¹Dej pozor, Jobe, naslouchej mi,
mlč a já promluvím.
³²Máš-li co říci, odpověz mi,
mluv – chtěl bych tě obhájit!
³³Pokud ne, potom naslouchej mi,
mlč a já tě moudře poučím.“

34

Bůh nedělá nic zlého

¹A Elihu mluvil dál:
²„Slyšte má slova, mudrci,
vy znalci, naslouchejte mi.
³Vždyť ucho umí rozlišovat slova,
jako umí jazyk pokrm ochutnat.
⁴Rozhodněme sami, co je správné,
co je dobré, tu spolu posuďme.
⁵Job prohlašuje: ‚Jsem nevinen,
a Bůh mi právo odepřel.
⁶I když jsem poctivý, jsem brán za lháře,
mé rány se nehojí, ač jsem nic neproved!‘
⁷Je snad Jobovi někdo podobný?
Rouhá se, jako by vodu pil!
⁸Dává se do spolku se zločinci,
řadí se mezi ničemy!
⁹Vždyť říká: ‚Člověku není k ničemu
usilovat o Boží oblibu!‘
¹⁰Ať mě slyší každý, kdo rozum má:
Bůh přece nic zlého nedělá,
Všemohoucímu je křivda vzdálená.
¹¹Každému ovšem jeho skutky odplácí,
chová se k lidem, jak si kdo zaslouží.
¹²Bůh v žádném případě nebude jednat zle,
Všemohoucí nemůže právo převracet.
¹³Kdo mu asi svěřil zem?
Kdo mu předal celý svět?
¹⁴Kdyby ho jen tak napadlo
svůj dech, svého ducha odejmout,
¹⁵všechno živé by rázem pomřelo,
lidstvo by se bylo do prachu vrátilo!
¹⁶Máš-li tedy rozum, poslouchej,
na moje slova pozor dej:
¹⁷Jak by mohl vládnout ten, kdo právo nesnáší?
Chceš snad Mocného a Spravedlivého odsoudit?
¹⁸Vždyť on i králi řekne: ‚Jsi ničemník!‘
a šlechticům: ‚Vy zločinci!‘
¹⁹On ani knížatům nestraní,
nestaví velmože před nuzáky –
dílo jeho rukou jsou jeden jak druhý!
²⁰Uprostřed noci náhle umírají,
i mocní se zachvějí a musí pryč,
odstraněni jsou bez lidské pomoci.
²¹Očima sleduje cesty všech lidí,
každý jejich krok on dobře vidí.
²²Není temnoty a není příšeří,
kde by se zločinci před ním schovali.
²³Bůh nemusí shromažďovat další důkazy,
aby se k němu člověk na soud dostavil.
²⁴Mocné rozdrtí bez ptaní,
jiné pak dosadí místo nich.
²⁵O jejich skutcích dobře ví,
v noci je svrhne, a jsou zničeni.
²⁶Ztrestá je za jejich zločiny
veřejně a všem na očích.
²⁷To proto, že od něj odešli
a na jeho cesty vůbec nedbali.
²⁸Křik chudých kvůli nim k Bohu vystoupil
a on vyslýchá křik ubohých.
²⁹Když ale mlčí, kdo ho odsoudí?
Když skryje svou tvář, kdo ho uvidí?
On přitom bdí nad lidmi i národy,
³⁰tak aby bezbožní vládnout nemohli
a nesváděli lidi do pasti.
³¹Co kdybys tedy Bohu pověděl:
‚Zhřešil jsem, už se to nestane;
³²pokud co nevidím, prosím pouč mne,
a pokud jsem křivdil, bylo to naposled.‘
³³Má snad Bůh odplácet podle tebe,
když se ti to nelíbí podle něj?
Ty sám si vyber, ne já za tebe,
pověz nám, co ses dozvěděl!
³⁴Všichni rozumní mi to potvrdí
i moudří mě slyší a souhlasí:
³⁵Job vůbec neví, o čem hovoří,
v jeho slovech není špetka soudnosti!
³⁶Jen ať je Job zkoušen ještě víc,
vždyť tu odpovídá jako hanebník!
³⁷Vždyť jenom vrší jeden hřích na druhý,
šíří mezi námi pochyby
a mluví proti Bohu víc a víc!“

35

Bůh tě neslyší

¹A Elihu mluvil dál:
²„Myslíš si, že máš právo říkat:
‚Jsem spravedlivější než Bůh‘?
³Říkáš totiž, co prý tím získáš:
‚Co z toho mám, být bez hříchu?‘
⁴Na tyhle řeči ti tedy odpovídám
a s tebou i tvým přátelům:
⁵Podívej se k nebi, jen pohlédni,
pozoruj mraky – jsou vyšší, než jsi ty.
⁶Když budeš hřešit, co mu způsobíš?
Když rozmnožíš své viny, jak mu ublížíš?
⁷Když budeš spravedlivý, jak ho tím obdaříš?
Co by si od tebe mohl vzít?
⁸Tvá ničemnost škodí člověku jako ty,
tvou spravedlnost pocítí jen smrtelník!
⁹Lidé úpějí pod hrozným útlakem,
pod vládou mocných křičí o pomoc.
¹⁰Nikdo však neptá se: ‚Co Bůh, můj Stvořitel,
který písněmi rozeznívá noc,
¹¹který nás vyučuje i skrze dobytek
a který nám na ptácích ukazuje moudrost?‘
¹²Když tedy volají a on se nehlásí,
je to pro zpupnost těch lidí zlých.
¹³Je to marné, Bůh je neslyší,
Všemohoucí je pomíjí!
¹⁴Co teprve, říkáš-li, že ho nikde nevnímáš,
že tvá pře leží u něj a ty na něj čekáš,
¹⁵že prý ve svém hněvu nikdy netrestá
a že se o ničemnost vůbec nestará!
¹⁶Job si tu však otevírá ústa naprázdno –
mluví dál a dál, a přitom neví co!“

36

Bůh je mocný

¹A Elihu pokračoval dál:
²„Měj se mnou trochu strpení a povím ti,
co lze v Boží prospěch ještě říct.
³Z veliké dálky přináším poznání,
svého Stvořitele tu obhájím.
⁴Má slova opravdu nejsou žádné lži,
máš tu člověka skvělých znalostí.
⁵Hle, Bůh je mocný a není váhavý,
je mocný a v srdci rozhodný.
⁶Ničemy jistě nenechává žít,
k právu pomáhá ubohým.
⁷Neodvrací zrak od poctivých,
na trůn je s králi posadí,
aby je povýšil až navěky.
⁸Jsou-li však spoutáni řetězy,
v provazech bídy jsou-li chyceni,
⁹tehdy jim ukazuje, co provedli,
čím se provinili a jak zpyšněli.
¹⁰Otevírá jim uši, aby je poučil,
říká jim, že se mají od zla odvrátit.
¹¹Pokud poslechnou a budou mu sloužit,
dožijí své dny ve štěstí,
svá léta v samé radosti.
¹²Pokud však neposlechnou, zahubí je šíp,
zahynou vlastní nevědomostí.
¹³Bezbožní ve svém srdci hněv si střádají,
o pomoc nevolají ani spoutáni řetězy.
¹⁴Uprostřed mládí proto zmírají,
končí svůj život mezi smilníky.
¹⁵Bůh zachraňuje ubohé jejich bídami,
otevírá jim uši soužením.
¹⁶Ano, i tebe zve zprostřed úzkosti
do nekonečné svobody,
ke stolu obtíženému jídlem nejlepším.
¹⁷Ty jsi však obtížen soudem ničemných,
soud a spravedlnost se tě zmocňují!
¹⁸Pozor, ať se nedáš zlákat hojností,
ať tě nesvádějí veliké úplatky.
¹⁹Myslíš, že ti bohatství pomůže z úzkosti,
ať už se snažíš sebevíc?
²⁰Nedychti po noci,
kdy lidé mizí ze svých míst.
²¹Neopovažuj se ke zlu obrátit,
i když se ti líbí víc než strádání!
²²Hle, Bůh je ve své moci vznešený.
Který učitel je mu podobný?
²³Kdo mu může vytknout jeho způsoby?
Kdo mu smí říci: ‚Pácháš bezpráví‘?
²⁴Pamatuj, že jeho dílo musíš velebit;
lidé je oslavují svými písněmi.
²⁵Všichni smrtelníci to dílo spatřují,
člověk je vidí aspoň zpovzdálí.
²⁶Hle, Bůh je veliký nad naše chápání,
jeho léta nelze ani vypočíst!
²⁷On z moře vynáší kapky do výšky,
aby se v jeho mlze na déšť srážely,
²⁸aby se pak z mraků proudem valily
a skrápěly lidstvo v hojnosti.
²⁹Což někdo rozumí, jak se mračna stahují
a jak z jeho stanu hřmí?
³⁰Hle, jak kolem sebe šíří blesky,
jak jimi pokrývá mořské hlubiny!
³¹Takovým způsobem spravuje národy,
takto jim opatřuje pokrm v hojnosti.
³²Ve svých dlaních svírá blesky,
velí jim zasáhnout jejich cíl.
³³Vypovídá o něm jeho burácení –
on bouří hněvem proti bezpráví!

37

Bůh je nedosažitelný

¹Při tom pomyšlení se mé srdce děsí,
jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.
²Jen si poslechněte jeho hlas hromový,
dunění, jež z úst mu vychází!
³Pod celým nebem je nechá znít,
i kraje světa svým bleskem ozáří.
⁴Vzápětí burácení zní,
hřímá svým hlasem vznešeným;
když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.
⁵Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí,
působí divy nad naše chápání.
⁶Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘
lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘
⁷Všem lidem tehdy ruku zadrží,
aby každý smrtelník znal jeho jednání.
⁸I zvěř tehdy zalézá do skrýší
a zůstává ležet v peleších.
⁹Jen vichřice vychází ze své komnaty
a severák s sebou zimu přináší.
¹⁰Bůh tvoří led svým dechnutím,
na širých vodách mrznou hladiny.
¹¹Oblaka vláhou obtíží,
mračna rozhání bleskem svým.
¹²Ta krouží sem a tam pod jeho vedením,
aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.
¹³Ať už jeho zemi nesou trest či slitování,
on dá, aby nalezla svůj cíl.
¹⁴Naslouchej tomu, Jobe, zastav se,
o Božích divech přemýšlej.
¹⁵Rozumíš, jak Bůh oblaka vede,
jak na nich rozsvěcuje blesk?
¹⁶Rozumíš rovnováze mračen,
všem divům Toho, jenž zná vše?
¹⁷Ty, který ve svých šatech pečeš se,
když pod jižním vánkem ztichne zem,
¹⁸můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze
pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?
¹⁹Pouč nás tedy, co mu máme říct –
pro tmu si neumíme ani řeč připravit!
²⁰Má se mu oznámit, že chci promluvit?
Chce si někdo říkat o vlastní zničení?
²¹Do slunce přece také nikdo nehledí,
když jasně září na nebi,
poté co vítr mraky rozptýlil.
²²Od severu vychází zlatý třpyt,
ohromnou slávou Bůh se obklopil!
²³Všemohoucí je nám nedosažitelný;
v moci a soudu je veliký,
bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.
²⁴Toto je důvod, proč jej lidé ctí,
i když ho ani mudrcové nevidí.“

BOHU TVÁŘÍ V TVÁŘ

38

Kdo to zatemňuje mé záměry?

¹Vtom Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:
²„Kdo to zatemňuje mé záměry
řečmi, v nichž není poznání?
³Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě poučíš:
⁴Kde jsi byl, když jsem zemi založil?
Jen pověz, když tomu rozumíš.
⁵Kdo určil její rozměry? To jistě víš!
Kdopak ji mírou přeměřil?
⁶Do čeho jsou zapuštěny její základy?
Kdo položil její kámen úhelný,
⁷když jitřní hvězdy sborem zpívaly
a všichni Boží synové jásali radostí?
⁸Kdo že to dveřmi moře uzavřel,
když se tehdy z lůna vyvalilo ven,
⁹když jsem je přioblékl oblakem,
zahalil mračnem jako do plenek,
¹⁰když jsem mu vytyčil meze své,
závory osadil na dveře
¹¹a řekl: ‚Smíš až sem, a dál už ne,
tvé vzduté vlny se zlomí zde‘?
¹²Poručil jsi jitru někdy v životě,
ukázals někdy místo Jitřence,
¹³aby uchopila zem za okraje
a ničemy z ní hnala ven?
¹⁴Tehdy se země tvaruje jak jíl pod pečetí,
jak roucho začíná hýřit barvami.
¹⁵Ničemové tehdy své světlo ztrácejí,
jejich napřažená paže se přerazí.
¹⁶Pronikls tam, kde moře pramení,
prošel ses po dně propasti?
¹⁷Odhalily se ti brány smrti?
Spatřil jsi brány temnoty?
¹⁸Pochopils zemské rozměry?
Jen pověz, když všemu rozumíš!
¹⁹Kudy vede cesta k příbytku světla?
A kde přebývá temnota?
²⁰Umíš je dovést na jejich místa?
Znáš stezku do jejich domova?
²¹Dávno ses narodil, jistě to znáš,
délka tvého života je nesmírná!
²²Dostal ses do sněžných skladišť,
viděl jsi, kde se kroupy skladují,
²³které uchovávám pro čas soužení,
pro dny bojů a válčení?
²⁴Kudy vede cesta, kterou se štěpí blesky?
Odkud se východní vítr žene na zemi?
²⁵Kdo vyryl koryto vodní průtrži
a dráhu pro mrak bouřkový,
²⁶aby zaléval liduprázdnou zemi
i poušť, kde nikdo nebydlí,
²⁷aby zavlažil opuštěné trosky
a novou trávu nechal vyrašit?
²⁸Má snad déšť otce?
Kdo počal rosné krůpěje?
²⁹Z kterého lůna vyšel led?
Kdo rodí jíní nebeské,
³⁰když voda ztvrdne na kámen,
povrch propasti když zamrzne?
³¹Umíš Plejády pouty připoutat
anebo povolit Orionův pás?
³²Dáváš v jejich čas vyjít planetám,
vedeš Medvědici a její mláďata?
³³Ovládáš nebeská pravidla?
Zařídíš, aby se jimi země řídila?
³⁴Dokážeš na mrak zavolat,
aby tě vodní průtrž zalila?
³⁵Umíš na cestu blesky vysílat?
Ohlásí se ti: ‚Zde nás máš‘?
³⁶Kdo moudrost ibisovi dal,
kdo vložil rozum do kohouta?
³⁷Kdo má tu moudrost, aby mraky spočítal,
kdo nebeské džbány může vylévat,
³⁸když se prach speče jako slitina,
když hlína pevně drží ve hroudách?
³⁹Umíš ulovit kořist pro lvici,
můžeš hlad lvíčat nasytit,
⁴⁰když se krčí ve svých peleších,
když v úkrytu v houští číhají?
⁴¹Kdo připravuje pokrm krkavci,
když jeho mláďata k Bohu volají,
když bloudí kolem a nemají co jíst?

39

¹Víš snad, kdy rodí kamzíci?
Bdíš nad laněmi, když sléhají?
²Počítáš měsíce jejich březosti?
Znáš čas, kdy mají porodit?
³Tehdy se skloní a mladé vrhají,
přichází konec jejich bolestí.
⁴Jejich mladí pak venku nabírají sil,
až jednou odběhnou a už se nevrátí.
⁵Kdo divokého osla pustil na svobodu?
Kdo jen to zvíře zbavil postrojů?
⁶Dal jsem mu za domov pustou planinu,
jeho příbytkem je solná poušť.
⁷Může se posmívat hlučícímu městu,
nemusí poslouchat pokřik biřiců.
⁸Co najde v kopcích, to má za pastvu,
hledá si kdejakou zelenou bylinu.
⁹Bude ti buvol ochoten sloužit?
Bude nocovat ve tvé stáji?
¹⁰Můžeš ho provazy udržet u brázdy?
Bude za tebou orat v údolích?
¹¹Spolehneš na něj, když má tolik síly?
Svěříš mu snad své úkoly?
¹²Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní,
že shromáždí, cos vymlátil?
¹³Pštrosice křídly radostně mává,
jako by měla perutě s peřím čápa.
¹⁴Jenže svá vejce na zemi zanechává,
aby se v písku zahřála.
¹⁵Nedbá, že je rozšlápne něčí noha,
že je divá zvěř může rozdupat.
¹⁶Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla;
že zmaří své úsilí, o to se nestará.
¹⁷Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval,
ani trochu rozumu jí zdědit nenechal.
¹⁸Když ale vyskočí a do běhu se dá,
koni i s jezdcem se může smát!
¹⁹Jsi to ty, kdo dává sílu koni?
Umíš mu hřívou šíji ozdobit?
²⁰Necháš ho skákat jako luční kobylky?
Jeho hrdé ržání bázeň nahání!
²¹Rozjařen silou divoce hrabe kopyty,
už už vyrazit zbraním naproti.
²²Směje se strachu, vůbec se nebojí,
před mečem nechce o krok ustoupit.
²³Po boku mu chřestí toulec se šípy,
kopí a šavle se blýskají.
²⁴Chvěje se vzrušením, hltá dálky,
když zazní polnice, nic ho nezdrží.
²⁵Při každém zatroubení řehtá: ‚Ihíí!‘
pach bitvy zdálky ucítí,
hřímání velitelů a všechen křik.
²⁶Řídí se sokol tvým rozumem,
když k letu na jih křídla rozestře?
²⁷Vznese se orel na tvůj povel,
aby si stavěl hnízdo ve výšce?
²⁸Na skále bydlí, na ní nocuje,
skalní útes mu hradem je.
²⁹Odtud se rozhlíží za pokrmem,
očima hledí do dálek.
³⁰Jeho mláďata chtějí hltat krev;
kde jsou mrtvoly, tam je hned!“

40

¹Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi:
²„Napraví Všemohoucího, kdo se s ním chce přít?
Kdo obviňuje Boha, ať na to odpoví!“

Nemám co dodat

³Job na to Hospodinu řekl:
⁴„Jsem příliš nicotný – co ti mám říkat?
Kladu si ruku na ústa.
⁵Mluvil jsem jednou nebo i dvakrát.
Nemám co odpovědět ani dodávat.“

Máš sílu jako Bůh?

⁶Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:
⁷„Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě poučíš:
⁸Chceš snad mou spravedlnost zpochybnit?
Chceš mě odsoudit, abys byl bez viny?
⁹Máš sílu jako Bůh ve svém rameni?
Zahřímáš hlasem jemu podobným?
¹⁰Zkus se ozdobit velebnou vznešeností,
obleč se do slavné nádhery!
¹¹Svému hroznému hněvu průchod dej,
pohleď na všechny pyšné a poniž je.
¹²Pohleď na všechny pyšné a pokoř je,
rozdrť ty darebáky na místě.
¹³Naráz je pohřbi do země,
ať mají tváře v hrobě zastřené!
¹⁴Já sám pak budu chválit tě –
vždyť tě zachraňuje vlastní pravice!
¹⁵Jen se na behemota podívej,
stejně jako tebe jsem stvořil jej;
živí se trávou jako dobytče.
¹⁶Jen se podívej, jakou má sílu v bedrech,
jak mocné svaly na břiše!
¹⁷Ocasem houpe jako cedrem,
šlachy na stehnech pevně spletené.
¹⁸Kosti má jako bronzové válce,
končetiny jako tyče železné.
¹⁹On stojí v čele Božích děl,
meč na něj vztáhne jen jeho Stvořitel!
²⁰Hory mu odvádějí povinný poplatek,
poblíž dovádí všechna polní zvěř.
²¹Do stínu trnovníků ulehne,
v rákosí bažin skrývá se.
²²Trnovníky ho přikrývají stínem,
říčními vrbami je obklopen.
²³Když řeka vzedme se, on se nelekne,
má klid, i když mu Jordán k tlamě dosáhne.
²⁴Kdopak ho může chytit do sítě?
Vrazí mu někdo kroužek do nozder?
²⁵Vytáhneš leviatana udicí,
stáhneš mu jazyk provazy?
²⁶Provlečeš mu smyčku nozdrami,
probodneš mu hákem čelisti?
²⁷Bude tě zkoušet uprosit,
bude se ti snažit vlichotit?
²⁸Bude chtít s tebou smlouvu uzavřít,
aby ti sloužil navždycky?
²⁹Nebo se s ním jak s ptáčkem pomazlíš?
Dáš ho na vodítko dcerkám na hraní?
³⁰Že by ho obchodníci dobře prodali?
Mohli by ho kupci porcovat na kusy?
³¹Pokryješ jeho kůži oštěpy?
Trefíš ho harpunami do hlavy?
³²Opovaž se na něj ruku položit!
Pomysli na ten boj a už to nezkusíš!

41

¹Nikdo proti němu nemá žádnou naději,
pouhý pohled na něj člověka porazí.
²Nikdo se neosmělí, aby ho vydráždil –
kdo by se tedy proti mně postavil?
³Kdo mě chce vyzvat, ať mu zaplatím?
Všechno pod nebem je mým vlastnictvím!
⁴Nechci pomlčet o jeho údech,
o jeho síle a skvělé postavě:
⁵Kdo ho z jeho pláště vysvlékne?
Kdo pronikne jeho dvojité pancíře?
⁶Vrata jeho tlamy kdopak rozevře?
Jeho zuby všude kolem šíří děs!
⁷Řady šupin si nese na hřbetě,
jako pečetí jsou pevně spojené.
⁸Jedna přiléhá ke druhé,
ani vzduch mezi nimi neprojde.
⁹Jsou k sobě navzájem těsně semknuté,
drží pohromadě, nic nerozdělí je.
¹⁰Když si odfrkne, jako když třeskne blesk,
úsvit se rozzáří pod jeho pohledem.
¹¹Z jeho tlamy září pochodeň,
roj jisker létá kolem něj.
¹²Dým se mu valí od nozder,
jako když rákos hoří pod kotlem.
¹³Svým dechem rozžhaví uhlí řeřavé,
jeho tlama šlehá plamenem!
¹⁴Síly je plná jeho šíje
a předchází ho děs.
¹⁵Svaly mu pevně drží na těle,
tvrdé jak slitina – nezachvějí se.
¹⁶Srdce má tvrdé na kámen,
jak spodní žernov tvrdé je.
¹⁷Když se zvedne, bojí se i bohové,
když sebou trhne, jsou strachy bez sebe.
¹⁸Zasáhnout ho mečem je zcela zbytečné,
stejně tak kopím, šípem či oštěpem.
¹⁹Železo je pro něj slámě podobné,
bronz považuje za dřevo trouchnivé.
²⁰Šípy ho nezaženou na útěk,
kamenů z praku si všímá jako plev.
²¹Za stébla slámy považuje kyje,
mávání šavlí směje se.
²²Ostré střepy mu rostou na břiše,
stopu nechává jak brány blátem vláčené.
²³Hlubina kvůli němu jako v kotli vře,
moře pění jak voňavkářův kelímek.
²⁴Ve vodě za ním brázda třpytí se,
jako by šediny narostly hlubině.
²⁵Nikdo na zemi mu není podoben –
je stvořen zcela bez bázně.
²⁶Na všechno povýšené svrchu dívá se,
všem pyšným šelmám kraluje!“

42

Dosud jsem o tobě jen slýchal

¹Job na to Hospodinu řekl:
²„Uznávám, že jsi všemocný
a že nic nepřekazí tvé úmysly.
³Ptal ses: ‚Kdo to zastírá mé záměry,
a přitom nemá poznání?‘
Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl ponětí,
o tajemstvích, jež jsou nad mé chápání.
⁴Řekl jsi: ‚Poslouchej a já promluvím,
budu se tě ptát a ty mě poučíš.‘
⁵Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti,
teď tě však na vlastní oči spatřuji.
⁶Proto se pokořuji –
v prachu a popelu činím pokání!“

EPILOG

⁷Když Hospodin domluvil tato slova k Jobovi, promluvil k Elifazovi Temanskému: „Hořím hněvem proti tobě a tvým dvěma přátelům, protože jste o mně nemluvili pravdivě jako můj služebník Job. ⁸Proto si teď vezměte sedm býků a sedm beranů a jděte za mým služebníkem Jobem. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Jen proto, že dám na něj, vás hanebně nepotrestám. Nemluvili jste totiž o mně pravdivě jako můj služebník Job.“ ⁹Elifaz Temanský, Bildad Šuchský a Sofar Naámský tedy šli a udělali, co jim Hospodin řekl. A Hospodin Joba vyslyšel.
¹⁰Když se Job modlil za své přátele, Hospodin mu navrátil vše, co ztratil, a dal Jobovi dvakrát více, než co měl dřív. ¹¹Všichni jeho bratři a sestry i všichni jeho dřívější známí přišli za ním a hodovali s ním v jeho domě. Litovali ho a těšili kvůli všem těm neštěstím, která na něj Hospodin uvedl. Každý z nich mu dal stříbrnou minci a jednu zlatou náušnici.
¹²Hospodin tedy Jobovi nakonec požehnal více než na počátku. Měl totiž 14 000 ovcí, 6 000 velbloudů, 1 000 párů dobytka a 1 000 oslic. ¹³Měl také sedm synů a tři dcery. ¹⁴Jedné dal jméno Jemima, druhé Kesia a třetí Keren-hapuch. ¹⁵V celé zemi nebyly tak krásné ženy jako dcery Jobovy. A otec jim dal dědictví mezi jejich bratry.
¹⁶Potom Job žil ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a děti svých dětí až do čtvrtého pokolení. ¹⁷Nakonec Job zemřel stár a nasycen životem.