Píseň

1

¹Šalomounova píseň písní
²Kéž by mne zlíbal polibky svých úst –
nad víno lahodná jsou milování tvá!
³Oleje tvé tolik lahodně voní,
jak olej se line jméno tvé –
to proto tě panny milují.
⁴Vezmi mě s sebou, poběžíme,
do svých pokojů kéž uvede mě král!
Veselit a radovat se budeme z tebe,
nad víno vychutnáme milování tvá –
ach, po právu tě milují!
⁵Snědá jsem, a jsem líbezná,
dcery jeruzalémské,
tak jako stany Kedarských,
jak baldachýny Šalomounovy.
⁶Nehleďte na mne, že snědá jsem,
to slunce se do mne opřelo!
Synové matky mé v hněvu proti mně
přikázali mi hlídat vinice,
svou vlastní vinici však nehlídala jsem.
⁷Pověz mi ty, kterého z duše miluji,
kde paseš stáda svá,
kde o polednách uléháš?
Proč zahalená bloudit mám
kolem tvých druhů a jejich stád?
⁸Nevíš-li sama, ty nejkrásnější z žen,
jen vyjdi v patách ovečkám
a svoje kůzlátka nech pást
tam, kde pastýři mají stan.
⁹Ke klisně z faraonových spřežení
tě, moje lásko, přirovnám.
¹⁰Náušnice zdobí líce tvé,
tvé hrdlo korále.
¹¹Zlaté náušnice uděláme ti
se stříbrnými přívěsky!
¹²Dokud král na svém lůžku hoduje,
vůni vydává můj nard.
¹³Svazkem myrhy je mi milý můj,
když na mých prsou spočívá.
¹⁴Trsem heny je mi milý můj
na vinicích v En-gedi.
¹⁵Ach, jak jsi krásná, lásko má,
ach, jak krásná, oči máš jako holubičky!
¹⁶Ach, jak jsi krásný, milý můj,
jak jsi líbezný!
Naše lože se zelená,
¹⁷cedrové krovy má náš dům,
naše trámy jsou z cypřišů.

2

¹Já jsem ta růže šáronská,
jsem lilie v dolinách.
²Jako lilie mezi bodláky,
tak je má milá mezi dívkami.
³Jako jabloň mezi stromy lesními,
tak je můj milý mezi mládenci.
V jeho stínu sedím s rozkoší,
jeho ovoce mým ústům lahodí.
⁴Kéž mě uvede do síně hodovní,
praporem své lásky kéž mě zaštítí!
⁵Osvěžte mě rozinkami,
posilněte mne jablky,
neboť jsem láskou nemocná.
⁶Jeho levice pod hlavou mou
a pravicí mě objímá.
⁷Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,
při srnách, při laních divokých:
Neprobouzejte, nerozněcujte lásku,
dříve než sama bude chtít.
⁸Slyšte – můj milý! Hle – už se blíží,
přes hory skáče, spěchá přes kopce!
⁹Srnci či kolouchu můj milý podobá se.
Hle, za naší zídkou už se zastavil,
mezerami se dívá, škvírami nahlíží!
¹⁰Můj milý ozval se a ke mně promluvil:
Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď!
¹¹Hle, zima už skončila,
průtrž přestala a je pryč.
¹²Kvítí se ukazuje po zemi,
čas prozpěvování je tu,
hlas hrdličky zní po kraji.
¹³Fíkovník nasytil své plody mízou,
révový květ svou vůni vydává:
Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď!
¹⁴Holubičko má v rozsedlinách skalních,
ve skrýši nad srázem,
dopřej mi spatřit svůj obličej,
svůj hlas mi dopřej uslyšet.
Tvůj hlas je tolik lahodný,
tvůj obličej tak líbezný!
¹⁵Pochytejte nám lišky,
ty lišky maličké,
co na vinicích nám škodí,
když kvetou naše vinice!
¹⁶Můj milý je můj a já jsem jeho,
když pase v liliích.
¹⁷Ještě než s vánkem přijde den
a rozprchnou se stíny,
vrať se, můj milý!
Srnci či kolouchu se podobej
na horách béterských!

3

¹Na lůžku jsem toužila za nocí
po tom, kterého z duše miluji.
Hledala jsem ho, ale nenašla.
²A tak už vstanu a město prochodím,
pátrám po ulicích i náměstích
po tom, kterého z duše miluji.
Hledala jsem ho, ale nenašla.
³Našli mě strážní, co město obcházejí:
– Viděli jste toho, kterého z duše miluji?
⁴Jen jsem je minula, našla jsem
toho, kterého z duše miluji!
Držím se ho pevně, už ho nepustím,
dovedu ho do domu svojí matičky,
ukážu mu svůj rodný pokojík!
⁵Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,
při srnách, při laních divokých:
Neprobouzejte, nerozněcujte lásku,
dříve než sama bude chtít.
⁶Kdopak to z pouště přichází,
jako když vzhůru stoupá dým?
Prodchnutá myrhou a kořením,
celičká voní dálkami.
⁷Hle, jeho lože, lože Šalomounovo!
Šedesát hrdinů okolo stojí,
hrdinů z Izraele největších.
⁸Ti všichni mečem vládnou,
k boji vycvičeni jsou,
proti jakékoli hrozbě noční
každý opásán mečem svým.
⁹Král Šalomoun si pořídil nosítka,
ze dříví Libanonu je nechal udělat.
¹⁰Jejich sloupy zhotovil ze stříbra,
k nim pak nebesa ze zlata.
Čalouněná byla purpurem
a vnitřek celý obložen
láskou jeruzalémských dcer.
¹¹Vyjděte a pohleďte, dcery sionské,
na krále Šalomouna v koruně,
jíž jeho matka zdobí jej
v den jeho svatební,
v den, kdy má v srdci veselí!

4

¹Ach, jak jsi krásná, lásko má,
ach, jak jsi krásná!
Tvé oči pod závojem jsou jako holubičky,
tvé vlasy jako stádo koz,
jež sbíhá z gileádských hor.
²Tvé zuby jsou jak stádo ovcí skvoucích,
když vycházejí z koupadla:
jak párky dvojčat kráčejí,
ani jediné nechybí.
³Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty,
tvá ústa tolik líbezná!
Jak plátky granátových jablek
jsou pod závojem spánky tvé.
⁴Jako věž Davidova je tvoje šíje,
jak zbrojnice se tyčící;
na tisíc štítů je na ní zavěšeno,
pavézy všech mužů udatných.
⁵Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je,
srnčí dvojčátka,
jež pasou se v liliích.
⁶Ještě než s vánkem přijde den
a rozprchnou se stíny,
na horu myrhy vyjdu si,
na pahorek vonných koření.
⁷Celá jsi krásná, lásko má,
jsi dokonalá, bez vady!
⁸Se mnou z Libanonu, nevěsto má,
se mnou z Libanonu kéž bys šla!
Z vrcholku Amany by ses rozhlédla,
z vrcholku Seníru, z Hermonu,
z doupat lvů, z těch leopardích hor.
⁹Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto,
srdce mé zajalas jediným pohledem,
řetízkem jediným na hrdle svém.
¹⁰Ach, jak jsou krásná milování tvá,
má drahá nevěsto!
Nad víno lahodnější jsou milování tvá,
vůně tvých olejů nad všechny balzámy.
¹¹Tvé rty, má nevěsto, kanou nektarem,
mléko a med máš pod jazykem,
libanonská vůně jak šatem halí tě.
¹²Zahrada zamčená jsi, má drahá nevěsto,
studnice zamčená, pramen zapečetěný.
¹³Tvé údy jsou sadem jabloní granátových
s rozkošným ovocem,
s henou a nardem,
¹⁴s nardem a šafránem,
s puškvorcem a skořicí,
se všelijakým kořením,
s myrhou a aloí
a nejlepšími balzámy.
¹⁵Jsi pramen zahradní, studnice živých vod,
bystřina proudící z libanonských hor!
¹⁶Zvedni se, větříku severní,
ach, jižní vánku, přijď!
Prožeň se mojí zahradou,
její balzámy ať zavanou.
Můj milý ať přijde do své zahrady,
její rozkošné ovoce ať okusí!

5

¹Do zahrady své vcházím, má drahá nevěsto,
sbírám svou myrhu i své koření,
svou plástev medu jím,
své víno i mléko popíjím.
Jen jezte, přátelé, a pijte,
milováním se opijte!
²Spím, ale mé srdce bdí.
Slyšte – už klepe můj milý!
Otevři, má drahá, lásko má,
holubičko má, má dokonalá!
Hlavu mám rosou pokrytou,
kadeře plné nočních krůpějí!
³Košili jsem si už svlékla,
mám se snad oblékat?
Nohy jsem si už myla,
snad špinit si je mám?
⁴Můj milý protáhl ruku otvorem,
mé útroby se pro něj zachvěly.
⁵Milému svému jsem vstala otevřít,
z mých rukou myrha stékala,
myrha kanula z prstů mých
až na rukojeť závory.
⁶Milému svému jsem otevřela,
můj milý však zmizel, odešel –
duše mě opustila spolu s ním!
Hledala jsem ho, ale nenašla,
volala jsem ho, a on se neozval.
⁷Našli mě strážní, co město obcházejí,
surově zbili mě a zranili.
Šaty z ramenou mi strhli
ti strážci hradební.
⁸Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,
najdete-li mého milého, co mu povíte?
Že jsem nemocná láskou!
⁹Čím je tvůj miláček zvláštní,
ty nejkrásnější z žen?
Čím je tvůj miláček zvláštní,
že nutíš nás k přísaze?
¹⁰Můj milý září jako rubíny,
vyjímá se mezi tisíci!
¹¹Jeho hlava je zlato nejčistší,
vlnité kadeře jak černí havrani.
¹²Jeho oči jsou jako holoubci
mezi vodními potůčky;
v mléce se koupají,
vsazené jako klenoty.
¹³Jeho tváře jsou jak záhon koření,
jak pokladnice voňavek.
Jeho rty jsou jako lilie
myrhou kanoucí.
¹⁴Jeho paže – zlaté pruty
osázené chrysolity.
Jeho břicho – plát slonoviny
pokrytý safíry.
¹⁵Jeho stehna – mramorové sloupy
na zlatých podstavcích.
Jako Libanon je pohledný,
jak cedr ztepilý.
¹⁶Jeho ústa jsou nejsladší,
celý je tolik žádoucí!
Takový je můj milý, takový můj druh,
dcery jeruzalémské!

6

¹Kam odešel tvůj miláček,
ty nejkrásnější z žen?
Kam se obrátil tvůj miláček,
abychom jej s tebou hledali?
²Můj milý sešel do své zahrady
k záhonům koření,
aby své stádo pásl v zahradách
a sbíral lilie.
³Já patřím svému milému a můj milý je můj,
když pase v liliích.
⁴Jak Tirsa jsi krásná, lásko má,
jak Jeruzalém líbezná,
jak hvězdné šiky úchvatná!
⁵Své oči odvrať ode mě,
vždyť už jsem jimi přemožen!
Tvé vlasy jsou jak stádo koz,
jež sbíhá z gileádských hor.
⁶Tvé zuby jsou jak stádo ovcí březích,
když vycházejí z koupadla:
jak párky dvojčat kráčejí,
ani jediné nechybí.
⁷Jak plátky granátových jablek
jsou pod závojem spánky tvé.
⁸Byť na šedesát bylo královen,
konkubín osmdesát
a panen bezpočtu,
⁹jediná je však holubička má, má dokonalá,
své matky dcera jediná,
svojí rodičkou hýčkaná!
Když na ni pohlédnou, dívky jí blahořečí,
královny i konkubíny chválu vzdávají:
¹⁰Kdopak to září jako jitřenka?
Jak luna překrásná,
čistá jak slunce zář,
jak hvězdné šiky úchvatná!
¹¹Do sadu ořešáků sešel jsem
spatřit, co raší v údolí,
zda pučí réva, pohlédnout,
jabloně granátové zda rozkvetly.
¹²A hle, než nadál jsem se,
posadila mě do vozů knížecích!

7

¹Dokola, dokola, Šulamitko!
Dokola, dokola, ať si tě prohlédnem!
Copak vidíte na Šulamitce,
když mezi námi tancuje?
²Jak krásné jsou v sandálech krůčky tvé,
dcero knížecí!
Křivky tvých boků jako šperky
mistrnou rukou tepané.
³Pupek tvůj – číše okrouhlá,
kořeněné víno v ní nikdy nechybí!
Podbřišek tvůj – kupka pšenice
ztrácející se v liliích.
⁴Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je,
srnčí dvojčátka.
⁵Tvá šíje, věž z kosti slonové.
Tvé oči – rybníky chešbonské
při bráně Bat-rabim.
Tvůj nos jak libanonská věž
k Damašku hledící.
⁶Tvá hlava vysoko jak Karmel tyčí se,
kadeře ti z hlavy jak roucho splývají –
král je polapen v těch pramíncích!
⁷Jak krásná jsi, jak půvabná,
lásko, ve svých rozkoších!
⁸Tvá postava se palmě podobá,
tvé prsy hroznům datlovým.
⁹Dovol mi prosím na palmu šplhat,
její ovoce vzít do dlaní.
Tvé prsy kéž jsou mi hrozny vína,
tvůj dech ať voní jabloní,
¹⁰tvé polibky ať jsou mi vínem lahodným!
K mému milému už to víno proudí,
plyne mi po rtech, po zubech.
¹¹Já patřím svému milému
a jeho touha patří mně!
¹²Pojď, milý můj, do polí pojďme,
mezi trsy heny budem nocovat!
¹³Ráno si přivstaneme, k vinicím zamíříme,
zda pučí réva, se půjdem podívat,
révové květy zda se již otvírají,
zda kvete granátový sad –
tam ti své milování dám!
¹⁴Milostná jablíčka svou vůni vydávají,
na našem prahu všechny rozkoše,
nové i staré, čekají –
pro tebe, milý můj, jsem je šetřila!

8

¹Kéž bys mi býval rodným bratrem,
z prsou mé matky kojeným!
To bych tě na potkání směle políbila
a nikdo by se na mě za to nezlobil.
²Vést bych tě mohla, odvést si tě
do domu své matky, své rodičky.
Kořeněným vínem opojila bych tě,
moštem z granátových jablek svých.
³Jeho levice pod hlavou mou
a pravicí by mě objímal.
⁴Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,
neprobouzejte, nerozněcujte lásku,
dříve než sama bude chtít!
⁵Kdopak to z pouště přichází,
se svým miláčkem v objetí?
Pod jabloní jsem tě vzbudila,
tam, kde tě počala matka tvá,
tam, kde počala tvá rodička.
⁶Jak pečeť na srdce si mě vtiskni,
jak pečeť, co nosíš na paži.
Láska je silná jako smrt,
vášeň neúprosná jako hrob.
Její plameny šlehají
žárem nejprudším.
⁷Lásku neuhasí spousty vod,
neodplaví ji říční proud.
Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit,
jedině by se zesměšnil!
⁸Sestřičku malou máme,
ještě je bez prsou.
Co s naší sestrou uděláme,
až námluvy jí započnou?
⁹Je-li hradbou,
cimbuří stříbrné na ní postavíme,
je-li však branou,
zatarasíme ji deskou cedrovou!
¹⁰Já hradbou jsem
a prsy mé jsou věže.
Očima až na mně spočine,
bude spokojen.
¹¹Vinici měl Šalomoun v Baal-hamonu
a tu vinici pronajal vinařům.
Za její úrodu každý z nich
odvádět musel tisíc stříbrných.
¹²Má vinice je ale jenom má!
Měj si, Šalomoune, ten tisíc svůj –
dvě stě z něj musíš dát hlídačům!
¹³Ty, jež prodléváš v zahradách,
mí druhové touží uslyšet tvůj hlas.
Kéž ho uslyším právě já!
¹⁴Pospěš, můj milý!
Srnci či kolouchu se podobej
na horách koření!